Podnikové školení na horách

Anotace: Školení zaměstnanců bývaly velké chlastačky a spousta srandy.

.
"Jede se na školení bezpečnosti práce. Toto školení se bude konat na naší podnikové chatě - Mísečkách", bylo nám stručně nahlášeno naším vedoucím provozu.
Hurá, jede se na hory, radovali se všichni.
Já tehdy byla mladá, zodpovědná dívka, která školení takovéhoto typu, na horách, nikdy nezažila.
Divila jsem se, proč se všichni tak radují. Školení jsem nikdy ráda neměla. Byla to vždycky nuda.
No, řekla jsem si, tak toho sčistého, horského vzduchu nějak využiji pro své zdraví.
Lyžovat jsem moc neuměla, ale myslela jsem si, že by to bylo trapné si je nevzít, když všichni budou mít lyže a já ne. Tak si je holt musím vzít také.
Měla jsem jen takové krátké a široké, ale přeci si kvůli třem dnům školení nebudu kupovat nové. Nějak to přežiju.
V den "D" jsem do práce táhla narvanou tašku a své trochu podivné lyže.
U autobusu už stál hlouček kluků a holek od nás z práce. Jak jsem se pomalu pachtila k nim, postupně jejich oči ulpěly na mých lyžích.
Nastal velký řehot:
"Hele, co jedeš dělat na hory s vodními lyžemi? Co to plácáte, vy neandrtálci, ty jsou teď moderní", bránila jsem se a byla bych raději držela facku. To proto, že ani jeden z nich lyže neměl.
V tom se blížila moje záchrana, poslední kluk, který přicházel měl LYŽE!! Jára!
Hned jsem se k němu měla a probírala s ním schválně hodně nahlas, kam si půjdeme zalyžovat.
V autobuse jsem utržila ještě spousty kousavých narážek na mé "vodní" lyže, ale už jsem na ně kašlala. Jára se mi nesmál.
Školení probíhalo již od večera tak, že všichni vytáhli lahve s pitím a chlastalo se jako o závod.
Toho večera jsem se školení nedočkala, zato jsem musela vyhnat jednoho kluka ze své postele, kde na mě číhal, jiného zachránit před zmrznutím, když ho kluci vyhodili opilého a bosého ven z okna, které přibouchli a k ránu ještě ke všemu ty ožralky vzbudit a vyhnat z jejich pokoje, který byl plný kouře z vypadlé roury od kamen.
No, nehučte, říkám, že jsem byla velmi zodpovědná.
Ráno jsem se cítila jako bych celou noc tahala brikety. No, ale co naplat, slíbila jsem Járovi, že jdeme lyžovat, tak se jde.
První nepříjemný okamžik mě čekal po desetiminutovém pochodu směrem ke sjezdovce. Chtěla jsem se vysmrkat, ale do prčic, kapesník zůstal na pokoji!.
No to je průser, co budu dělat?
Jára už měl také plný nos, vytáhl si obrovský pánský kapesník a pěkně se vysmrkal. Jak já mu ten frkáč záviděla!
Trochu jsem zpomalila, abych byla za ním a on mě neviděl, když jsem si smrkala pěkně po zednicku. Ucpat jednu dírku a frknout, pak druhou a zase pěkně frknout.
Další šok mě čekal pod sjezdovkou. Když jsem jí viděla z dálky, tak jsem se chechtala, jestli to má cenu, že vypadá jako pro děti. Taková mírňoučká, ha, ha.
Ale čím víc jsme se blížili, tím víc vypadala příkřejšíí.
Odvaha mě dokonale opustila, když jsme byli pod ní a Jára kupoval v budce pět jízd pro každého.
"Bude to stačit?" otočil se ke mě. Já na oko statečně jen přikývla, protože se mi nějak zadrhnul hlas.
Cožpak nahoru, to jsem vyjela suveréně, ale co teď? Bože, jak já měla v gatích, takový sešup!
"Tak jedem, ne?" houkl na mě Jára nedočkavě. "
Hele, jeď první, jo?" kňoukla jsem prosebně.
Jára se v pohodě odpíchl hůlkami a elegantními obloučky začal sjíždět tu propast.
No a já? Co mě zbývalo, když jsem se nechtěla ztrapnit.
Tak jsme se opatrně odpíchla a šusem (jinak jsem to neuměla) se pustila za ním. Když už to bylo moc rychlé, sekla jsem sebou na bok, pak rychle vstala, oprášila se a zase šusem, zase sek a tak, až dolů.
Než se ke mě, po nádherné kristiánce, otočil, už jsem stála s úsměvem za ním.
Takhle pěkně mi to vyšlo čtyřikrát.
Při mém posledním elegantním sjezdu, byl dole nějak rychleji a tak uviděl mého, dobrých 30 cm hlubokého "prdeláka" na zakončení.
"Co je?" ptal se.
"Ale nic, nějak mě asi blbne vázání", odpověděla jsem s očima upřenýma do země.
Když jsme u budky odevzdávali kotvy, ten pán, co v ní seděl, se mě veselým hlasem zeptal:
"Přijdete ještě zítra? No, ještě nevíme," odeskla jsem naštvaně a rychle táhla Járu pryč.
Však já toho chlapíka viděla, jak se mi řehtal, oko ze mě při mých sjezdech nespustil. Ještě teď měl oči smíchem celé uslzené.
Zpáteční cesta byla však ještě větší horor, než mé sjezdy.
Vjeli jsme na asi metr širokou, ulajzanou a pro mě příšerně prudkou lesní cestičku. Když jsme po ní šli nahoru, tak se tak prudká nezdála.
Fakt se mi už chtělo brečet.
Tak tohle bude můj konec, tohle asi už nezvládnu, pomyslela jsem si zoufale.
Ale Jára se již po ní pustil a mě nezbylo, než ho následovat. Zvládla jsem to nakonec bravurně. Když jsem se už moc rozjela, zabočila jsem do lesa, tam se vytřískala, pak honem na cestu a tak se mi povedlo dojet na konec lesa.
Tam mě zase uviděl, jak jsem se z posledního kopečku vymázla. Svedla jsem to opět na vázání a už dychtivě vyhlížela naší chatu. K chatě vedla opět pěkně uježděná cestička, ale byla docela mírná, tak čeho se bát. Zbývalo k ní takových stopadesát metrů, to bude brnkačka.
Jo, byla by, kdyby se mi hned na jejím začátku nerozjely mé vodní lyže, já si mezi ně neustlala zadkem v kombinéze na ledový povrch pěšinky a celých stopadesát metrů po ní na zadku jela, až k naší chatě.
Vstát při té jízdě mi vážně nešlo.
Pobavila jsem svým stylem ještě pár lyžařů, kteří na mě koukali, co to jako mám za styl.
Mě už ale bylo všechno jedno! Byla jsem urvaná jako kůň, chtělo se mi brečet, smrkat, měla jsem hlad a vůbec.
Podařilo se mi vstát ještě, než se Jára ohlédl, alespoň tak. Na jeho dotaz, kdy zase půjdeme lyžovat, jsem zavrčela, že mám rozbité vázání a zalezla do svého pokoje. Bylo to k nasr..., protože se mi moc líbil.
Dnes už bych tak hrdá nebyla.
Klidně bych si řekla o kapesník, pod sjezdovkou bych to vzdala a na nějakou pýchu bych se kraj cvaj vykašlala.