Netradiční štědrý den

Anotace: Štědrý den u nás doma vždy probíhal celá léta podle stejného rituálu. .

.
Jako každý Štědrý den, po celá léta, jsem vstala kolem osmé hodiny. Salátek již trůnil, pěkně uleželý, na balkóně a v obrovské míse čekal na večer.
Já měla před sebou dopolední program. Pečlivě nastrojit stromek, neboť to je a bude, dokud mi bude zdraví sloužit, jen moje práce.
Pustila jsem TV, aby mi k tomu starodávné, klasické pohádky vytvořily tu správnou atmosféru.
Udělala jsem si kafíčko a koukla na TV. Přes obraz začaly lítat bílé čáry a každé druhé slovo postavičky z pohádky spolkly.
"SAKRA FIX NÁMOL!!!! To ani na Štědrý den nemůže být v baráku KLID!!!" zavyla jsem zoufale a slzy lítosti a vzteku se mi počaly koulet po tvářích.
Abyste byli v obraze. Již několik týdnů nám nějaký syčák rušil příjem signálu STA. Pro zajištění sváteční pohody, jsem preventivně vylepila do družstevní vitríny 23.12. výzvu k rušiteli, ať toho laskavě nechá, nebo že ho budeme řešit na výroční schůzi a budou následovat tvrdé sankce. Podotkla jsem tam mazaně, že víme o koho jde, i když jsem věděla pendrek. "To Tě pěkně vyděsím", uchechtla jsem se škodolibě, když jsem vitrínu s výhružkou na papíru zavírala.
No, jak se ukázalo, dělal si ze mě srandu! Rozkatilo mě to tak, že jsem popadla papír, červenou fixu a jala jsem se po domě hledat "zločince". Vzala jsem to od 10. patra, vždy zazvonila u dveří, a když mi nájemník otevřel, s přísným výrazem člena vedení našeho družstva, jsem jej zpovídala.
Spoustu z nich jsem vytáhla z teplých postýlek (bylo teprve 8.30 hod.), což byla pro mě výhoda, neboť, kdo spí, nezlobí.
Ty jsem s klidným svědomím mohla škrtnout. No, abych to zkrátila.
Dobrou hoďku jsem strávila touto "příjemnou" činností, zatím co mi doma práce stála.
Když bylo dílo dokonáno, vrátila jsem se domů a jukla na TV. Po obrazovce se zuřivě a teď už nepřetržitě, proháněly bílé čáry.
"Aha, lumpíku, vyděsla jsem Tě, co? Už pracuješ na nápravě", usmála jsem se a modlila se, aby se mu povedlo jednou provždy se správně trefit šňůrou od záhadného přístroje, na dráty v krabici od vedení antény.
Po čtvrt hoďce konečně HURÁ!!!! Zvládl to. Naskočil nádherný, ostrý obraz bez bílých čar.
Tak to bylo vyřešené. Bylo už 11.00 hod. a čas mě začal tlačit.
Šla jsem pro náš letitý, umělý stromek do komory. Ale ouha, v komoře nebyl!!! Myšlenky mi hlavou počaly lítat, jako splašení koně.
"Kam jen jsem ho mohla schovat? Vždy byl v komoře! To přeci není možné??!!"
No a po pár minutách hořekování jsem pochopila krutou realitu. NENÍ!!!! Vyštrachala jsem pouze takové malé košťátko, 50cm vysoké, které si dává do svého pokojíčku moje dcera.
Povzdechla jsem si nešťastně a upevnila opelichané koště do obrovského, starodávného stojanu, který se u nás dědí z generace na generaci. Vypadalo to příšerně. Sedla jsem si do křesla, zírala na tu hrůzu a chtělo se mi brečet. Jenže to mě neznáte. Já se jen tak nevzdávám! Přeci to nějak musí jít, aby to vypadalo větší!
Stromek vždy dávám na kulatý, starožitný stolek, těsně k oknu, před kterým, samozřejmě, visí záclona.
Osvítil mě GENIÁLNÍ NÁPAD a pustila jsem se radostně do díla.
"Prcka" jsem přistrčila na konec stolku, těsně k zácloně. Vyštrachala jsem zelenostříbrné řetězy a za "pinďou" jsem z nich opticky vytvořila napodobeninu větví. Mrňouska a prázdné místo uvnitř "stromku" na zácloně, jsem zahalila do ozdob a modrostříbrných řetězů.
Musela jsem se pochválit - povedlo se mi to!! Vypadalo to k nerozeznání od vysokého stromku. Skutečně netypický vánoční stromek.
Mezitím jsem lítala k internetu, kde jsem si povídala s kamarády a smířila se s pár nepřáteli.
Bylo kolem páté odpoledne a Heda (dcera) začala být nevrlá, že má hlad. Tak jsem se pustila do večeře. Naše typická, štědrovečení polévka, sestává z vývaru masové kostky, hub a domácích flíčků. Než se houby dostatečně povařily, dcera mezitím vytvořila flíčky. Tedy flíčky, fleky o hraně zhruba 1,5 cm. Ty se pochopitelně navařily a tak jsme měly v polévce FLEKY (flíčky se tomu již říkat nedá)o hraně 2,5cm. Další netypický produkt.
Večeři jsem stihla do půl sedmé, což byl výkon, vzhledem k celodennímu zpoždění.
Nanapaly jsme se, zazvonily zvonečkem, aby k nám přišel Ježíšek a z úkrytů jsme nosily pod stromek dárky.
"Do pr........!" zachlechla jsem zoufalé zaječení od dcery z pokoje.
Letěla jsem tam, vyděšená, co se stalo.
Heda stála nad zabalenými balíčky a nadávala jako špaček.
Některá z našich kočiček (máme dvě), jí dva dárky, které jí z nepochopitelných důvodů zaujaly, počůrala. Jelikož jsme žádnou nenačapaly, nemohly jsme pachatelce ani vynadat.
Toto se nám také nikdy nepřihodilo - opět netypický zážitek.
Můj počůraný dárek - krásný budík, byl naštěstí v krabici, tak dopadl dobře. Horší to bylo s krásným kulíškem, který si Hedu nadělila sama (dělává to tak, protože miluje pod stromečkem hodně balíčků).
Ten musela namočit do kyblíku s pracím práškem.
Další průbeh Štědrého dne proběhl, až do 19.000 hod. opět typicky. Až do té doby, než jsme si pustily, tolik propagovanou, zcela novou pohádku na ČT1 - Tři životy.
Něco tak stupidního (pokud to opravdu měla být pohádka), jsem v tento sváteční den ještě nikdy neviděla! Bez pohádkové pointy, bezduchá snůška dialogů, trocha erotiky (hlavní představitelka lítala okolo rybníka nahá) a akční záběry, kdy se po způsobu dnešních hrdinů z akčních filmů, hlavní mužští představitelé, řežou jako koně a judistickými chvaty, výkopy nohou (to nevím, jak se tento styl boje nazývá) se navzájem snažili zneškodnit. No řeknu vám, vyply jsme TV, chvilku si povídaly a pak zasedly k internetu (naštěstí máme dva počítače).
Jo a u toho povídání si dcera vzpoměla, že ten nenalezený vánoční stromek v létě vyhodila do popelnice, protože byl porouchaný.
Opravdu takovýto "povedený" Štědrý den, jsem za celý svůj život ještě nezažila. Ale co, všechno je jednou poprvé, že. :)))