Pedant

Josef trpí, celý život až do této chvíle protrpěl. Člověk by si řekl, že zbytečně, ale každý má přeci právo zvolit si, čím se bude užírat, pravda? V případě Josefa nejde zase o úplnou malichernost, celé je to založené na tom, že Josef je pedant, exaktik, bezpříkladný puntičkář. A vše přibližné, vše, co je kvazi, ho vrhá do depresí.

Probudí se do spanilého jitra, hlava čistá, tělo svěží, manželka již šuká po kuchyni. Josef se slastně protáhne a zavolá: "Dobré ráno, miláčku, kdy bude káva, prosím?"

A z kuchyně přiletí odpověď: "Hned, miláčku, hned bude kávička!"

"Hned," opakuje si Josef a za lebeční kostí se začínají stahovat černé mraky (u Josefa vždy s přesně definovanými rozměry).

"Hned! No báječně, a čemu mám rozumět pod termínem -hned-, která měrná soustava obsahuje veličinu -hned-, co měříme hnedem, jakou vzdálenost urazí světlo za jeden hned?"

Slunné jitro potemní, Josef si musí vzít prášek na uklidnění. Stovky podobných příhod mu berou sílu a chuť žít. Josef utíká za město, kde se to nehemží odhady a zaokrouhlováním, tedy nejprve musí na zastávku, odkud jezdí autobus těsně na okraj přírody. Jde naslepo, na zastávce čeká několik lidí, tedy několik...pro Josefa pojem "několik" neexistuje, čeká zde sedm lidí, z toho čtyři muži a tři ženy. Autobus nikde. Josefovi zrychleně tluče srdce, napočítá osmdesát úderů za minutu přesně.

"Prosím vás, kdy jede autobus k přehradě?" zeptá se jednoho z čekajících.

"No, podle řádu odjel asi před čtvrthodinkou nebo tak nějak, takže další tu bude každou chvíli," řekne muž ochotně. Josefovi se po této odpovědi přitíží.

Konečně vysedá u hráze, je to tiché místo, vodní pláň obrostlá vegetací, nikde nikdo. Josef pracně popadá dech, je mu špatně. Padla na něj deprese, těžší než obvykle. Rád by nežil.

"Jak dlouho, jak dlouho ještě?" zvolá zoufale a dodá na vysvětlenou, "jak dlouho se budu pachtit tímhle plačtivým údolím, plným odhadů a domněnek? Kdy už tomu bude konec? "

Jako na zavolanou se zpoza jedné vrbičky u břehu vynoří Smrtka s kosou a nadechne se k odpovědi. Josef ji však předběhne a rezignovaně pronese očekávanou odpověď: "Já vím, jednou tam musíme všichni. Až přijde můj čas. Za nějaký ten pátek... Ne, ušetři si tahle neuchopitelná data, nebo mi praskne aorta."

Ale Smrtka zavrtí hlavou a laskavě zoufalce opraví: "Josefe, dnes, v patnáct třicetsedm nula nula středoevropského času zemřeš, na vteřinu přesně, to ti garantuju."

A Josef se na Smrtku blaženě usměje a jako ve snu zašeptá: "Patnáct třicetsedm nula nula…, to je krásné, to je tak překrásně exaktní údaj!“

Smrtka potěšeně přikývne, poté ale vážně řekne: „Josefe, jen ti chci připomenout, že teď je přesně patnáct třicetpět.“

„Přesně…to je krása! Opravdu jste řekla slovo přesně? Prosím vás, řekněte to ještě jednou,“ šeptá Josef se slastně přivřenýma očima.

„Je patnáct hodin třicetsedm minut, nyní ovšem již dvacetosm vteřin…přesně,“ vyhoví mu Smrtka ochotně.

„Taková krása, taková nádhera, tak jsem se toho dožil, po tolika letech pofiderních časových a jiných údajů, po tolika letech nepřesných měření, na samém konci mne potkalo štěstí. Já vám povím, je to svatosvatá pravda, Smrt je opravdu milosrdná…!“