Potkal jsem kosa

Jdu tmavým, ranním městem, krok co krok, chodník se mi posunuje pod nohama a s ním i městský trávník, jenž ho lemuje. A jak je tma, a kosi jsou, jak známo, černí, nevšimnu si jednoho takového, který hned u obrubníku snídá kus rohlíku. To je ta známá snídaně v trávě. Kos se lekne, patrně si moji blízkost vyložil tak, že mu chci rohlík sežrat, nechá mi ho napospas a uteče.

Samozřejmě o žádný promočený, umolousaný rohlík nestojím, jdu dál. Kos však celou záležitost nepovažuje za uzavřenou. Předlétne mne (obdoba "předejde", "předjede", "předběhne") a usadí se na jeden ze stromů, které rostou podél chodníku. Tam čeká, až budu přímo pod ním a strašlivým způsobem mi vynadá. Je to drtivý zážitek, být seřvaný od kosa, ploužím se městem jako spráskaný pes, tentokrát přísně středem chodníku. Ba, je to pravda, není dobré vyplašit kosa od rohlíku.