Jak se bude jmenovat?

„Tak jak se bude jmenovat?” zeptala se Sára. Seděli na lavičce a drželi se za ruce: byl to židovský prázdninový pobyt, kde se měli teenageři seznamovat: a taky se tu Sára s Mošem seznámili.
„Jak se bude jmenovat kdo?“ zareagoval Moše.
„No naše dítě přeci,“ usmála se Sára, hvězdičky v očích.
„V tom mám jasno,“ prohlásil Moše, „Pokud mám mít syna, měl by se jmenovat Immanuel.“
„Cože? A proč jako?“ zeptala se Sára.
„No… přece: tak se má jmenovat Mesiáš. Čili bude konec s utrpením na světě: náš syn se o to určitě postará.“
„Kde jsi prosímtě vzal, že se tak má jmenovat?“ nevěřila Sára.
„Izaiáš 7“ informoval Moše, „lidi dneska vůbec nečtou…“
„Immanuel? To rozhodně ne. Vždyť je to jako motýl Emanuel. Nemůžeš vymyslet nějaké normálnější jméno?“
„Ale přece Sáro: tikkun ha olam, náprava celého světa: za tím bychom měli jít především,“ deklamoval Moše.
„Víš, Moše,“ vydechla Sára, „Ty jsi někdy děsnej idealista.“
„Takže s tím nesouhlasíš? Přes to všechno?“ chtěl ještě vědět Moše.
„Ne,“ vyhrkla ze sebe Sára, tónem, že je to její poslední slovo.
„No nic,“ brumlal si pod fousy Moše, „Bude se jmenovat třeba Hugo, ale když bude co k čemu, tak se na toho Immanuela přejmenuje.“