Mikuláš Mews

Malý Mikuláš Mews měl rodiče, co mu nerozuměli. „Co je to slunce?“ ptal se, sotva se naučil mluvit. „Kývej se, kývání svědčí průduškám,“ řekla mu na to maminka.
Jednoho dne šel s otcem po nábřeží a zvolal: „To je ale krásná loď!“ A otec na to: „Seno. To je základ. Bez sena není rýmy.“
Malý Mikuláš Mews se rozhodl, že uteče z domova. Vzal si uzlíček, do něj si zabalil nejoblíbenější hračky (pikolíka Pana a mašinku Manku ze stavebnice), do kapsy dal pytlík želatinových medvídků a šel.

Když šel přes most, uviděl pána, jak dalekohledem kouká na Slunce. „Co je to slunce?“ vyhrkl radostně a zatahal pána za rukáv. Pán k němu obrátil slepé oko a povídá: „Krátos. Kyrrhen sekulár krátos sem pydliták.“
Malý Mikuláš Mews byl popleten. Zkusil dalšího kolemjdoucího. „Pane, můžete mi říct, proč vítr fouká?“ Kolemjdoucí se zastavil, rozčileně si prohrábl kapsy a s výkřiky: „Arr! Arr! Mahra, mahra, mahra arr! Čamra dušarma makra čá!!!“ prchal ulicí.

Malý Mikuláš Mews chodil toho dne po celém městě až si udělal na patách veliké puchýře a nenašel nikoho, komu by rozuměl byť jen jediné slovo. A tak se obrátil a šel zase domů. Doma mu maminka ošetřila a ovázala jeho bolavé paty a když ho ukládala do postýlky, pohladila ho po vlasech a řekla: „Až zas příště bude padat hvězda, budu si za tebe něco přát. Chceš?“ A malý Mikuláš Mews spokojeně usnul.