ŽIDLE

Jan Neruda, jeden z velikánů české literatury, se kdysi zamyslel nad slamníkem. Nad naprosto obyčejnou, tuctovou a vlastně dost nezajímavou věcí. A i když nevím, jestli to měl od počátku v úmyslu, podařilo se mu právě díky němu demonstrovat myšlenku. Myšlenku, kterou se dnes zaobírá i klasik - „Kam s ním?“

Já nekladu si tak veliké cíle, pane Nerudo, a proto slamník nechám na pokoji. Ale zamyslím se nad židlí.

Je to věc užitečná, stejně jako ta vaše, jen slamník je opora pro hlavu a židle patří zadkům. Ale nebyla bych to já, kdyby mi to takhle stačilo. Takže nechám stoličku stoličkou a zaměřím se spíš na ta pozadí. A pokusím se uhodnout, jak asi každý ten zadek, co je právě usazen, tu svoji židli vnímá.

Matematik v ní možná vidí těleso, kvádr, krychli a je schopen ji rozebrat i na úsečky, které si bleskurychle spočítá, jen tak, pro nic, aby se nenudil. Fyzik s chemikem zkoumají materiál a jeho termické možnosti, v duchu odebírají vzorky. Skeptik té své židli moc nevěří a svěřuje jí půlky se značnou nedůvěrou, leč idealista, ten naopak na tu svou hupsne s klidem, zvlášť když předem uvěří, že už od pohledu je nerozbitná. A když se občas stane, že jeho úsudek je mylný a židle nevydrží, pak ještě záleží, jestli je tenhle idealista šmrncnutý optimismem, protože takový by vstával s úsměvem, zatím co by si hladil nově nabytou bouli, nebo pesimismem. Protože to by si spíš po tom svém nečekaném zřícení k zemi dost jadrně zanadával.

Ale třeba Mirka Nováčková, holčina od sousedů, ta svoji židli vnímala nedávno úplně jinak. Potkala jsem ji v cukrárně. A ona tam seděla se svým chlapcem. Snad bylo tehdy plno, nevím, ale oni oba byli na té své židli jaksi dohromady. Dělili se o ni. A pranic jim nevadilo, že zatímco všichni ostatní mají pro sebe daleko víc místa, oni se musejí mačkat. A právě tehdy Mirka zjistila,že její Kubík bude asi hodně zajímavý kluk, protože dokáže divy. A když všichni kolem jenom sedí, on při tom sezení dokáže taky stát! Ó, jak pyšná byla tehdy Mirka na svého hocha! A jak nevrlá byla naopak paní Roubíčková, co seděla se svým mužem u vedlejšího stolu. Protože tak nějak podvědomě tušila, že co se povedlo Kubovi, by její Alfonz už dnes asi sotva dokázal!

Ne, neubránila se povzdychnutí, které však ten její ťulpas za novinami ani nepostřehnul, a proto si natruc objednala větrník. „To už máš třetí, miláčku!“ zahuhňaly noviny. A Roubíčková byla vzteky bez sebe, protože čeho si má ten ňouma všimnout, toho si nevšimne, ale třetí větrník…!

Tak vidíte, pane Nerudo, Vy s tím svým slamníkem jste se dostal do čítanek a učebnic, já se svou židlí momentálně do cukrárny. Ale to je fuk. A je vlastně i jedno, jak každý tu svou židli vnímá. Protože židle je tady hlavně od toho, aby posloužila. Třeba těm, co potřebují alespoň na cokamžik nechat spočinout svá kolena zatížená artritidou. Ale pokud jde o mně, český velikáne, a o můj pohled na tu užitkovou věc, pak mou osobu, ať je to, jak chce, bude vždycky a nejvíc zajímat hlavně, jakou má nosnost:-)