Fontána

Marcel seděl nad vychlazenou kávou. Bolela ho hlava po prohýřené noci s Elsou, nad jejími bláznivými nápady, nad její fascinací obyčejným pánským pisoárem.

Ráno, když šel po Lafayette Ave kolem blešího trhu, viděl tam použitý, perfektně vyčištěný, keramický pisoár. Dal za něj dolar. Koupil ho jako dárek Else, ale cestou dostal nápad. Na ulici v obchodě s barvami si půjčil štětec a v rychlosti načrtl signaturu „R. Mutt, 1917“. Donesl ji na první výstavu do výstavní síně Společnosti nezávislých umělců, zaplatil vložné a přihlásil ji pod názvem „Fountain“ jako výtvarné dílo. Smál se tomu nápadu.

V kavárně hráli jazz. Dal si voňavou italskou kávu, zahrál partičku šachu. Vyhrál. Vyšel ven a venku svítilo jarní slunce.

Na vernisáž pozval Elsu. Čekal na její reakci, na to, jak jí prozradí, že je to jeho akce – pisoár jako fontána, že se tomu zasmějí a půjdou zase někam do baru poslouchat jazz.

Všechno bylo špatně. Elza nepřišla. Na vernisáži Fontána nebyla. V kavárně dneska jazz nehráli. Kafe mu nechutnalo. Dal si partičku šachu a prohrál. Vyšel ven a promokl v dešti.