Ta druhá

Anotace: Vědomí, že nejste jediná v jeho životě, před vás klade nelehkou otázku. Ustoupit či bojovat?

Seděla u psacího stolu pokrytém rozloženými papíry s poznámkami a tupě zírala před sebe na zeď. Věděla, že by se měla učit. Vždyť toho učení bylo sakra víc než kdy jindy...ale prostě to nešlo, veškerá snaha byla marná. I když se přinutila obrátit svůj zrak k poznámkám, nebylo to nic platné. Jen přejížděla očima jednotlivá slova, ale v hlavě se jí z nich neskládaly žádné věty. Jen kupa nesmyslných nesouvislých informací, její mozek momentálně nebyl schopný poskládat si je dohromady. Jediné, na co dokázala myslet, byly události posledních pár týdnů. Události, které jí zase jednou po dlouhé době připomněly, co jí v životě tolik chybí. Ale co to vlastně bylo? Láska? Něha? Nebo jen ten pocit, že by pro někoho na světě mohla být výjimečná? Asi nejspíš vše z toho... Ale zřejmě by byla schopná spokojit se jen s tím, kdyby se našel někdo, kdo by ji před spaním objal a dal jí pusu na dobrou noc a ráno ji probouzel s úsměvem na tváři. Nic víc by nechtěla. Je snad i žádat tohle příliš?

Hlavou se jí pořád dokola honily tyhle otázky. Nedokázala je zahnat, a tak se bořila do své měkké židle a čím dál hlouběji se utápěla ve své sebelítosti. Bylo to nehorázné mrhání drahocenným časem. Uvědomovala si to a o to víc na nic jí ze sebe samé bylo. Ale jak si pomoci? Na cokoliv se pokusila soustředit, setkala se stejným výsledkem. Tedy spíš se žádným výsledkem, bylo to naprosto bezúspěšné.

Stále dokola se sama sebe ptala, co na něm je tak výjimečného, že o něj tolik stojí. Vždyť vůbec nebyl tak skvělý...vlastně měl k dokonalosti hodně daleko. Byl trochu sobecký a arogantní, víc než hodně kouřil a při líbání slintal jako baset. Ale přesto nacházela odpověď na otázku, co jí na něm tak imponuje. Dokázal v ní totiž vyvolat pocit, který do té doby neznala – pocit, že je krásná, výjimečná a sexy. A navíc to uměl podat takovým způsobem, aby to znělo přirozeně a ne jako nějaké plytké pochlebování. Znělo to tak přesvědčivě, že i ona sama tomu dokázala uvěřit, přestože za jiných okolností nebylo její sebevědomí zrovna vysoké.

Nebylo to tak, že by ji ve velkém zahrnoval komplimenty. Naopak. Většinu času si z ní utahoval a dobíral si ji. Ale pak přišly momenty, kdy jí říkal věci, které ještě neslyšela. Stačilo, aby se jí jen jednou za večer podíval do očí, přejel rukama po jejím nahém těle a tiše pronesl „Jsi nádherná“ a vydalo to za víc, než všechny ostatní komplimenty, které dosud slyšela. A to jen díky jedinému – jeho výraz jasně říkal, že si to opravdu myslí. Někdy to ani nemusel vyslovit nahlas, aby ji to odzbrojilo stejným způsobem. Stačilo, když se třeba zahleděl na její obličej a dlaní jí lehce přejel přes tvář. Nebo když zíral na její zadek, jako kdyby to byl nějaký zajímavý obraz hodný dlouhého a pečlivého pozorování. Před někým jiným by se nejspíš styděla. Neměla ve zvyku svůj zadek moc ukazovat radši ho schovávala. Ale s ním to bylo jiné. Věděla, že se mu líbí taková, jaká je, a že se před ním nemusí stydět, ať už pozoroval kteroukoliv část jejího těla. Vlastně jí to dělalo dobře. Nikdy předtím se na ni nikdo nedíval tak jako on. Nebo možná ano, ale už to bylo tak dávno, že už zapomněla, jaký to byl pocit...

Strašně ho chtěla nenávidět. Ale nedokázala sama sebe přesvědčit, že pro to má důvod. Tak jak to u pitomých zamilovaných holek bývá, byla schopna mu všechno odpustit. A navíc vše dávat za vinu sobě. Ona sama mu přece hned na začátku řekla, že jí nevadí, když se bude scházet s jinýma holkama. Tedy přesněji řečeno, že jí nebude vadit, ani když s nimi bude spát. Řekla to, protože zkraje pro ni nic neznamenal. Nic víc než dobrý sex, kterého se nechtěla vzdát jen kvůli tomu, že nebyla jediná návštěvnice jeho postele. Ale pak se vše začalo měnit... Pomalu objevovala spoustu jeho dalších předností. Odkryla jeho empatičtější a přístupnější verzi, která se skrývala za prvotní ledovou maskou. A měla ho čím dál tím radši. I on jí dával najevo, že pro něj jejich setkání znamenala víc než jen sex...v tom byl právě ten problém. Začalo to v ní probouzet jakousi naději, že by se jejich „vztah“ mohl změnit v něco víc.

Jednou večer leželi v objetí a zapředli do rozhovoru o jejich minulém, současném a budoucím osobním životě. Řekl jí, že by chtěl víc než jen nezávazný sex, že stojí o trvalejší vztah. Přišlo ale i další přiznání – prý si myslí, že kdyby takový vztah začal s ní, byl by až příliš založený na sexu. Dozvěděla se, že s tou druhou dívkou, kterou vídal, si daleko víc rozumí. V tu chvíli jako by se jí zastavilo srdce, těžce polkla, aby zastavila slzy, které chtěly vyhrknout. Děkovala bohu, že k němu v ten moment ležela zády a on tak nemohl vidět její šokovný výraz. Nic neodpověděla. Bála se, aby nebylo nic poznat na jejím hlasu. Stejně netušila, co mu na to říct.
Po chvíli ticha se jí zeptal, jestli ona má na to jiný názor. Jestli si myslí, že by to mezi nimi mohlo fungovat. Odpověděla, že má nejspíš pravdu. Že jsou asi vážně moc odlišní. Další její chyba! Vždyť ona si to přeci vůbec nemyslela. Chtěla ho...tak moc ho chtěla. Ale co mu sakra měla odpovědět? Přesvědčovat ho, aby jí dal šanci dokázat, že je lepší než ta druhá? Navíc on jí tu šanci ani nechtěl neodepřít. Naopak. Ještě před chvilkou plánovali, jak společně stráví příští víkend. Zjevně jim chtěl dát šanci oběma a rozhodnout se pouze pro jednu z nich až později.

Jenže kdy později? Jak dlouho byla ochotná čekat? Každé další setkání by pro ni znamenalo o něco více se k němu fixovat, více ho chtít, více doufat, že si vybere ji. Byla by toho všeho schopná, aniž by se trápila otázkou, zda pro něj jiná znamená víc než ona sama? Navíc by tím dala strašnou ránu své sebeúctě. A především – čím déle by se toto období vleklo, tim horší by pro ni pak bylo, pokud by se rozhodnul začít být věrný té druhé a jí samotné by dal sbohem. Takové prohry a potupy se nechtěla dočkat. Rozhodla se proto, že raději zatne zuby, zachová svou sebeúctu a sama dobrovolně vyklidí pole. Raději se vzdá a odejde z ringu předčasně, než aby odcházela zlomená a potupená.

Bylo to však rozhodnutí, které neskutečně bolelo. Velká část jejího já s ním nesouhlasila, chtěla bojovat...ale nedostala k tomu šanci. A právě proto i teď, několik týdnů poté co ono rozhodnutí učinila, stále trpěla výčitkami.