No fluxo do tempo

Anotace: moje první skutečná prvotina jako forma terapie. Budu ráda za jakékoli komenty, díky :-)

Poprvé ho poznala před šestnácti lety. Blížil se podzim a ona byla plna očekávání, co ji život v novém prostředí přinese. Ocitla se ve společnosti zcela cizích lidí, příliš mladá, nezkušená a vystrašená a nevěděla, co dělat, co říkat, kam se dívat. Byl tam i on, Sonhar, tajemný mladík s prazvláštním kouzlem osobnosti. Když ji poprvé oslovil, nijak zvlášť ji nezaujal. Normální kluk v rozpuku mládí, jakých byla v jejím okolí spousta. Ona hledala někoho nového, zajímavého, někoho, kdo by rozbušil její ledové srdce…

Po pár dnech, kdy si začala zvykat na nové prostředí, našla toho, koho hledala. Kalper byl drzý mladík, který měl téměř vše, co si usmyslel a ona se do jeho oříškových očí hned zamilovala. Její srdce roztávalo, pod jeho dotyky hořela a nevnímala varovné signály vycházející z nitra její duše. Existoval jen on a nikdo jiný. Mezitím Sonhar svýma ledově modrýma očima nenápadně sledoval každičký její krok. Kdyby tak Lucia tušila, co se za tím pohledem skrývá... Dokud se Lucia scházela s Kalperem prakticky každý den, zdálo se vše skvělé.  Život v novém prostředí ji bavil, poznávala nové lidi, její partner k ní byl pozorný, dařilo se jí, rozvíjela se, dospívala. Minuly týdny a Kalper si vzal do hlavy, že když má novou oběť tak hezky omotanou kolem prstu, že opět využije svých nedocenitelných schopností jak zapůsobit na každou, kterou si zamane. Dosti nevybíravým způsobem Luciu požádal o větší sblížení.  Narazil ovšem na tvrdý odpor, s kterým se nehodlal smířit. Křičel, nadával, plakal i významně mlčel. Nakonec ho zlomily Luciiny prosby, aby ji umožnil trochu času. Časem se ale opět začal dožadovat svých práv a Lucia nevěděla kudy kam. Naštěstí přišlo náhlé vysvobození ve formě  nuceného vyloučení Kalpera z jeho skupiny do jiné pro své nevybíravé chování několik desítek kilometrů daleko. A tehdy, v den rozloučení, udělala Lucia svou první osudovou chybu. Obměkčili ji sliby Kalpera, že jí bude vycházet vstříc a nebude na ni vyvíjet nátlak.

Několik měsíců to tak skutečně fungovalo, Kalper ji pravidelně navštěvoval a ona jeho. Cítila se opět šťastná a milovaná. Ovšem postupem času opět vyplula na povrch Kalperova temná povaha a Lucia začala omezovat schůzky s ním na minimum, dokud nenašla dostatek odvahy na poslední sbohem. V té samé době se na scéně opět zjevil Sonhar. Jenže v zcela opačné situaci než při prvním setkání. Pro Luciu to najednou již nebyl ten kluk z davu, dospěl a byl něčím zajímavý a ona zatoužila jej poznat. Sonhar si jí ale nevšímal. Byl tou dobou zamilován do jiné dívky a Luciu sžírala žárlivost. Chtěla ho zaujmout, ale nevěděla jak, a její chabé pokusy se minuly účinkem. Když už to téměř vzdala, stal se zárak. Sonhar si jí všiml a opět zahořel láskou k ní. Lucia byla šťastná, srdce se jí rozechvělo láskou, ale vzhledem ke svým zkušenostem s Kalperem se bála city projevit naplno. A tak místo náhlého vzplanutí vášně se s Sonharem jen tak „oťukávali“. Scházeli se, povídali si, vyměňovali si dlouhé pohledy, ale to bylo vše. Čím si však byli blíž, tím víc rozpalovala Luciu touha po něm. Myšlenky na něj jí nedávaly spát a když ji poprvé políbil, myslela, že shoří. Dodnes si pamatuje hloubku jeho ledově  modrých očí, horkost jeho rtů na svých, svalnaté ruce hladící ji po celém těle, něhu, když ji objímal…A tehdy udělala Lucia svou druhou osudovou chybu. Spalující vášeň a touha být se Sonharem každou vteřinu svého života ji naplňovala a děsila zároveň. Zmítala se v návalech emocí jako loď na moři při divoké bouři. Střídavě vítala a odháněla Sonhara ze své náruče, až nakonec ze zoufalství skončila v náruči někoho, koho by si za normálních okolností ani nevšimla. Sonhara to  těžce ranilo, ale Lucia byla přesvědčená, že i vášnivá láska jednou přejde a na jeho prosby nedbala. Přesvědčovala ho, že na ni jednou zapomene a i sobě si ten pocit vsugerovala. Dokonce i odešla do jiného města, aby ho neměla na blízku. Krátkodobě to fungovalo i díky novému vztahu, ve kterém setrvává dodnes. Ale skutečnost je taková, že na Sonhara nikdy zcela nezapomněla a čas od času ji myšlenky na něj stále rozpalují, ruší její spaní a v duchu touží po jeho dotecích. Nikdy ho nepřestala milovat a stále v nitru své ztracené duše cítí jeho doteky na svém těle. Sonhar se stal její osudovou láskou, kterou by člověk nikdy neměl odmítnout a měl by za ni bojovat, ať se děje cokoli. To však neudělala, vzdala se jí a dodnes toho hořce lituje.  I přesto, že nyní žije ve spokojeném vztahu, ví, že už s nikým nezažije takovou spalující vášeň, jakou prožila se Sonharem.

A nyní se naplnilo známé úsloví: „ Je pozdě plakat nad rozlitým mlékem.“ Sonhar se po pár letech oženil. Luciu to ranilo, jakoby jí zabodli trn do srdce. Přestože mu přeje štěstí, rána v srdci ji krvácí a opět ji spaluje touha po něm a chtěla by vrátit čas. Chtěla by být na místě té dívky po Sonharově boku, což je zhola nemožné. Myšlenky na něj ji provázejí jako temný stín a ne a ne se jich zbavit.

Rozhodla se, že navštíví místo u řeky, kudy spolu často chodívali, a vhodí do ní amulet, který ji kdysi daroval. Doufajíc, že láska k němu definitivně odpluje stejně jako amulet v řece…