Vzpomínáš?

Tam na těch stráních, kde kapičky večerního deště uvěznily měsíční svit, jsme spolu jako děti kdysi snili. Já o hvězdách a ty o těch místech, kam odlétají ptáci.
V těch lesích, kde vítr tiše ševelí mezi stromy, jsme si dali první polibek.
Tam u tmavomodrého jezera se poprvé milovali.
Chtěla si poznat svět. Jako pták roztáhnout křídla a spatřit, co leží za obzorem. A tak jsme šli.
Město ti učarovalo a iluzí popletlo hlavu.
Tam, kde si viděla světlo a možnosti, já jsem vnímal ta černá zákoutí a jejich stíny. Kde si ty vzkvétala, já jsem chřadl.
To co nás dříve spojovalo a hřálo nás trhalo od sebe, až nezbylo nic než chlad. Nestačil jsem tvému tempu a ty jsi měla velké cíle, do kterých jsem nezapadal.
Dodnes si pamatuji ten večer, když jsme si řekli své poslední sbohem. Seděla jsi na posteli a já kouřil cigaretu u okna a pozoroval oblohu. Hledal jsem v ní nějaké znamení. Nějaký náznak toho, že vše může dopadnout dobře. Když jsem se však zahleděl na tebe, věděl jsem, že to kdo jsem vrhá stín na tvojí zář. Stal jsem se tvým věznitelem a to jsem nemohl dopustit. Zároveň jsem však toužil po tom navrátit se zpátky do mírumilovné samoty. Odešel jsem sobecky a i kvůli tobě a zanechal tě tam plačící.
Jenže brzy jsem zjistil, že sám ve tmě pozorovat lhostejný vesmír mi již nepřináší útěchu, nýbrž splín a úzkost. Zažil jsem s tebou, jaké je to být nohami na zemi. Bylo to tvé světlo, které mi zářilo skrze noc, abych vždy našel cestu domů. Vše kolem mě se najednou stalo ozvěnou časů, které již nic nenavrátí. Samota najednou nebyla společnice, kterou jsem vítal a našeptávala mi věci, které mě uvnitř trhaly kousek po kousku. Pomalu jsem se stával jen dalším stínem v těch nyní temných hvozdech a marně jsem toužil najít něco, co mě vyvede z temnoty.
Myslel jsem často na tebe a mé slzy smáčely mech. Uvízl jsem někde mezi nebem a zemí a neodvážil se udělat krok k jednomu, ani k druhému. Přišel však ten večer, kdy již všechny mé slzy vyschly a já se vydal někam do dálek. Bez víry a bez touhy. Kráčel jsem kupředu a doufal, že tam někde daleko najdu lepší zítřek. Místo na kterém může spočinout má vrtkavá duše. Kde čeká štěstí, láska a klid.
Možná to však nebylo nic jiného, než jen další bláhový pokus snílka najít kousek hvězdné oblohy tady na zemi.