Motýli ve mně

Kdysi jsem četla v jednom časopise, že když se člověk zblázní, může si o sobě začít myslet divný věci! Třeba, že je dvacátým osmým převtělením faraona Tutanchamona, nebo bůhví kolikátým vtělením Kleopatry Egyptské.
Tak nic takového si já o sobě nemyslím. Přesto si ale od jisté doby nejsem vůbec jistá, jestli taky tak trochu neblázním! Protože od první chvíle, co Tě znám, tvrdím – MÁM V SOBĚ HEJNO MOTÝLů!
A to je divný! Hodně! Fakt! Protože vůbec nevím, kde se ve mně vzali! Nevím, kdy přilítli, nevím ani odkud, nevím, zda ve mně zůstanou, nebo se stavili jenom „na skok“. Nevím, jak vypadají, nikdy jsem je neviděla. Vím jenom jediný - že jsou. A že jsou ve mně!
Lítají si v mým vnitřním „světě“, letí mi hlavou,srdce berou div ne útokem! Jsou rychlí, jako střela, hned jsou tady a hned zas tam. Poletujou si kudy chtějí, nikde se dlouho nezdrží a dělaj ve mně pěknou paseku!
A já bych řekla, že je to všechno jenom kvůli Tobě! Protože dokud nejsi na obzoru, nejsou ani mí motýli! Není Babočka paví oko, není Krásněnka skvostná, ani Vílenka leknínová a ani Zlatokřídlec vzácný!
Mé tělo je zevnitř prázdné. Mám tam jen to, co všichni ostatní. Pár orgánů a svalů, spoustu kostí. Ale motýla, přísahám, ani jednoho!
A pak se ukážeš a najednou je všechno jinak! Mé srdce se rozbuší tak, že kdyby mi zrovna v té chvíli měřili EKG, jsem pro doktory jasnej adept na smrt, můj mozek začne vysílat do těla ty nejchaotičtější a nejzmatenější signály. A mé motýlí hejno je zpět!
Jako by čekalo na pokyn. Jako by čekalo na zavolání. Jako bys TY je zavolal!
A oni zase lítají! Lítají si tak divoce, tak prudce a přitom jsou tak křehcí! Jejich křídla se dotýkají mého těla zevnitř. Kdybych byla domem, proletí každým mým pokojem a na každou stěnu v něm si sáhnou!
A já se z toho můžu zbláznit! Cítím je, cítím jejich lehké doteky. Jsou pořád v pohybu, letí si svou jízdu, která je tím divočejší, čím TY jsi blíž a já jsem proti tomu bezmocná!
Ale ta moje bezmoc je tak mámivá, tak neodolatelná a tak sladká, že se jí ani příliš nebráním. Zvykám si na ni a zvykám si i na své motýly, kteří jen třepotem svých nádherných pestrobarevných křídel jsou schopni probudit ve mně touhu. Moře touhy. Celý oceán! To když ve svém letu zamíří směrem dolů. K mému žaludku a pod něj. Ještě níž. Protože tam když cítím babočku a krásněnku a bůhví koho ještě, můj oceán se bouří a já pluju v jeho vlnách a rozplývám se blahem!