Sirotčinec lásky

Zvěřinec lásky

Jako v prsou milenky čteš v žilkách dne, drobné radosti prosvítají jemnou pletí času, padne ale noc, tma spánku zakryje paměť a pod peřinou z hedvábí mrákot do podivných tvarů zmuchlá, co se dá...

Primář Pištín popíjel hennessy a psal básně, jako vždy při vaječné vartě. Po půlnoci, když žádný nešťastný pár stárnoucích jelimánků nedorazil k akutnímu odběru reprodukčních šťáv a následnému 3D tisku potomka, ulehl s rukama za hlavou a pohledem upřeným k ztučnělému měsíci. Už se klížil, když ho z nitky natažené mezi bděním a sněním srazil interfon: sestřička Klárka dostala chuť na alkohol a poezii. Taková pomoc se neodmítá, jako absolvent přísahal Priapovi, ještě se po medicínsku vyčural do umyvadla a číhal na kořist vehnanou touhou do zvěřince lásky.

Pane primáři! Klárko! padli si obouručvnáruč, pocelovali se, jali jeden druhého svlékat, přesně jako je tomu v romantických filmech, když na sobě neměla už ani služební kalhotky tango, technikou o-soto-gari strhl ji na inspekční pohovku, z rituálních důvodů natřel její nohy kokosovým olejem a jako dva těžké menhiry na počest bohům vztyčil je vzhůru k prudkému světlu zářivky a postaru rozpoutal krutý boj na bajonety.

Když bylo po všem, vrátil se k poezii: Do lásky se chodí tak jako na vojnu a nic nám nezaručí, jestli se vrátíme. A když, tak jestli celí. To je Skácel, Klárko, dodal poctivě. Svou vlastní báseň vepíšu jazykem na váš horký podbřišek...

A vtom zvonek a u branky dvě zlomené postavy, jimž škarohlídný nápověda druhu z erotiky, té radostné vědy, učinil peklo prostého množení. Lidské, příliš lidské, povzdechl si Pištín při natahování bílých nohavic. Zapněte odšťavňovač, zahřejte tiskárnu, Klárko, noc vchází do své tragické etapy...