žalozpěv.

žalozpěv.

Ležel, paralyzován nemohoucností byť jen pohnul paží.
Stékala mu slina. Hustá, odporná, bílá. Pomalu. Věděl o ní.
Zamračil se - dýchající mrtvola.
Pohledem přejížděl po okolí. Byl přesvědčen o své samotě.
"Jak snadné je zapomenout," povzdechl si.
Nejistým krokem jsem přešel po místnosti.
Jemný náznak jisté sounáležitosti.
"Vím, že umíráš," pomyslel jsem si.
Zavřel oči.
Naklonil jsem se nad něj. Ovanul mne zatuchlý dech - známka života, předzvěst smrti.
Ustoupil jsem o pár kroků a četl v jeho tváři. Tiše.
"Sešlost. To slovo tě vystihuje," špitl jsem.
Mlčel.
"Stydíš se. Cítíš se jako přítěž," promlouval jsem k němu v myšlenkách.
Sedl jsem si na zem, v rukou svíraje jeho deník. Otevřel jsem ho.
Úhledné písmo. Inkoust na bělostném papíře.
"Dvacátého druhého dubna devatenáct set čtyřicet dva. Středa. S jakou elegancí a nepřekonatelným šarmem mi Viktor dokazoval svou lhostejnost," četl jsem. "Byl baletkou tančící na zchátralém laně, pošlapávající mou hrdost i čest. Před mým zrakem líbával ďábla na pleš - něžně a sladce, s pečlivě skrytým odporem. Rty si rozdrásal do krve, ale cítil se být šťastný. Věděl, že já se rozpadám. Plakal jsem."
V očích měl prázdno. Ničil jsem ho.
Otevření minulosti. Obnovení starých ran.
"Třetího května devatenáct set čtyřicet dva. Neděle. Ladně, vlídně míjíme jeden druhého, uvězněni sami v sobě, paralyzováni nemohoucností navzájem si něco sdělit. Čas plyne a s nesnesitelnou rychlostí mizí v nenávratnu. Až přespříliš se snažíme vypadat přirozeně, obyčejně, prostě. Tato vrtkavá touha opovrhovat rozmanitostí, cenzurovat vlastní já nás uvádí do stále větších rozpaků - působí uboze, nuceně.
Otevřel jsem oči a spatřil ho nad sebou. Ztělesnění mých nejniternějších snů. Stál ve stínu, skrytý před ohavným sluncem. Ve tváři potměšilý výraz, oči přeplněny opovržlivostí. Mlčel.
"Slova. Chybí mi tvá slova, Viktore, " sykl jsem.
Marně uvnitř sebe hledal poslední zbytky lidskosti.
"Nemožné," odvětil."
Sklopil pohled.
"Devátého června devatenáct set čtyřicet dva. Úterý. Viktore, proč jsi se rozplynul? Z jakého důvodu jsi dovolil smrti, aby tě získala? Měla na tebe větší práva než já?
Přede mnou utekl jsi do její náruče.
Spi sladce, Viktore."
Srdceryvný výkřik.
"Spi sladce. Snad se sejdeme."
"Zemři s myšlenkou na něj," pronesl jsem do prázdna. Poslední polibek.
"Spi sladce."
A pak přestal dýchat. Asi vteřinu poté, co jsem mu věnoval krátkou modlitbu.
Ne, nemohu zpochybnit, že jeho smrt ve mně probouzela roky tlející inspiraci.
Již zapomenutá múza se probouzela. Drala se na povrch jako zbytky potopené lodi vyplouvající na hladinu.
Nevydržel jsem to.
Vložil jsem chladnou hlaveň pistole do svých úst.
Její chuť mi leptala jazyk.
Autor Viktor Hess, 08.03.2014
Přečteno 203x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: hanele m.
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

i ta první i tahle jsou pro mne hodně zvláštní - přijdou mi mnohem temnější než se jeví, jako by za nimi ještě něco bylo - neumím to vysvětlit - nemám ráda zlo, krutost, ponurost - a přesto mě ty dva střípky (připadá mi to jako úryvky z něčeho většího) přitáhly - nechtěla jsem číst a dočetla.. navzdory
nevím jestli je to pro autora blábol (myslím svůj koment) a nebo pochvala - a odcházím úplně rozpolcena

08.03.2014 16:01:12 | hanele m.reagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter