Ohňostroje

Anotace: Každý má svůj výhled, za který by neměl být souzen. Každopádně ta černá paralela budoucnosti tu nad námi stále visí. Záleží to pouze na nás.

„A tati, co se to tu stalo?“ podívá se hoch na svého otce, který je dle pohledu dočista zničen. Ve tváři se mu míchá několik emocí dohromady, až z toho navenek vychází pohled plný beznaděje, zlomení a absolutní porážky.

„Proč je všude sníh, když je tak teplo, tati?“ stále čeká na moment, kdy se jeho otec odtrhne od toho prázdného panoramatu a promluví k němu. V očích se mu blýskají slzy plné zmaru a úzkosti. Silný, velký muž, otec, právě zapomněl ovládat své smysly. Něco uvnitř mu právě poručilo, aby odpověděl. Pohlédl na syna, pohladil ho po hlavě při silném potlačování tiků, které chytal do úst a do brady návalem smutku.

„To není sníh, maličký, to je prach. Sníh ještě dlouho neuvidíme.“

„A proč je tu ten prach? Vadí mi, není hezký.“ sklopil oči a zatvářil se trochu uraženě.

„Když jsme byli dole, pamatuješ na ty rány, jak jsem ti říkal? Ty ohňostroje.“ Otec se usmál.

„Jo ty ohňostroje, na ty si pamatuju, ještě pořád se zlobím, chtěl jsem je vidět.“ Založil si ruce na znamení otci.

„To nešlo, víš přece co jsem ti říkal, ty ohňostroje byly tak velké, tak hlučné a tak zářivé, že bychom z toho akorát tak ohluchli a oslepli. Uvidíš je příště.“ Po dořečení pohlédl znovu na tu nekončící prašnou oázu.

„Co je to pak za ohňostroje, když nejsou pro děti? Táto? A proč tam ta stará žena spí?“ ukázal prstem na postavu s šedými vlasy.

„Víš, ona nespí, ona nás hlídá. Nás všechny. A není stará, má jen vlasy od toho prachu z ohňostroje.“

„Aha, to bych nechtěl dělat, u toho bych se zbláznil nudou. A proč má tu krev na puse, tati?“

„To není krev, synku, to je rtěnka.“

„A proč na ní leží ten člověk, je snad mrtvý?“ zhrozí se a podívá se s úděsem na otce.

„Ne, ty blázne, není, on jen odpočívá a povídá si s tou paní. A vůbec, pojď ke mně.“ Přitáhne si syna a přitiskne k sobě. Mezi tím popelem a rovinou totiž právě v dálce spatřil táhnout se řeknu, ve které tekla už pouze černá voda nasáklá tou vší špínou. Vzpomněl si, jak u ní tehdy potkal matku svého syna. Všude bývaly mosty, jak staré, tak nové. Jeden z nich byl Karlův, jako jeho syn. Už tu nestojí.