průzorem ponorky byla voda temná
průzorem ponorky byla voda temná
Anotace: ...
Vykládal jsem tomu našemu klukovi, když byl malej, pohádky o mouše a dortu, jak uměla hrát na basovou kytaru, a používala pro sledování světa formát zoom.
A tak ji z toho dortu nikdo nedostal.
A bylo toho ještě mnohem víc, když seděl v kárce, co jsem v ní rozvážel poštu, a měl ho tam namísto dříví a hub, co jsem vozil z lesa.
A on teď jede do Paříže.
A já ještě pořád, když jdu lesem, tak se dívám zasněně na dřevo, co tam polehává.
A skoro přitom vidím, jak ho ta moje holka vkládá do kamen.
A běhám zase do schodů na půdu, abych vylezl ke komínu, ačkoliv ta výška je hrozná, a já se snažím udělat něco s tím komínem, aby ten dým šel ven a nevracel se nám do kuchyně.
Mám vztek, ale není tak velkej jako radost, co se nedá pojmenovat.
A je mi jasný, že tenhle pocit by mě nemohli dát ani Moulin Rouge a Vítěznej oblouk.
Do Paříže může člověk jet kdykoliv, ale vrátit se v čase ani náhodou.
Komentáře (20)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk04.07.2017 20:28:30 jitoush
.....vzpomínat s mírou,ale neotáčet se....minulost s budoucností
jsou někdy vysilující časoprostory.........v tom "Teď" je záchytný bod....
.......Ji.
02.07.2017 22:36:12 Kaprikorn
Vrátit se v čase...
Já když chci něco spravit, třeba atomovej reaktor, zjistím, že tomu nerozumím, a ještě víc to po... Respektive to po..., čímž zjistím, že tomu nerozumím.
Prožít znova? Proč ne. Teda něco.
02.07.2017 14:07:00 uživatel smazán
Píšeš moc hezky a kvalitně:-)
02.07.2017 11:47:15 Frr
já jsem jednou v noci, když kamaráda ukrutně rozbolel zub..vymyslel pohádku o zubovi moudrosti, kterej prorost samotný nebe a tam jej opečovávali a ovíjeli peruťěmi samotní andělé až dal pokoj a přestal růst..zrána mi kamarád s oteklou tváří chtěl rozbít hubu..od těch dob už o zubech blábolím jen sporadicky...jorte Jorte Ty opiovej dorte..Tvůj dortík /jortík/ si prosím Tebe s dovolením vleku do významných nezabudných..díky
za pochopení..:-))) :-D* ST*
01.07.2017 00:23:21 zelená víla
ta malá životní pohoda, to krásno... ten pocit, že sedíš u toho ohně, třeba pomyslně a šeptáš sám sobě, děkuju... a jsi opravdově, tak vlastně strašně moc šťastnej za to co máš, co bylo a vlastně vůbec... to je nejvíc!!!
30.06.2017 20:34:55 Malá mořská víla
Ty se nemusíš vracet Jorte, já už to taky pochopila...máme to pořád v sobě, neseme si to navždy :)
krásné ST
30.06.2017 20:01:57 Dreamy
My chodili na půdu "lovit" signál na televizi...většinou to byla zábava pro celý dům...dveře ddokořám a ve smíchu helekání...hlavně o vánocích...a těch pokladů pro malé holky,co tam bylo...tolik potřebných. :-)
30.06.2017 18:49:03 Philogyny1
Přijde mi, jako bys za ten komín lezl častěji, možná i s bolavým zubem... já měla u babičky taky svou půdu se dřevěnými zaprášenými schody, bylo to dobrodružství, na trámech visely staré německé helmy a další poklady, ale nejvíc mne fascinovaly motýlí kukly a potažmo i ti motýli, co se třepetali u vikýřového okénka...
