nějaké záznamy

Anotace: ...

„Koho to vidí mé bystré oko?“ říká Libuše.
„Schoval si milion dolarů v kufříku do hlubokého sněhu a pak ho zabili. Po oblevě bude mít asi někdo radost.“
„Asi kouká zase na nějakej film,“ kroutí hlavou Bivoj, který si ochočil kance.
„Film?“ ptá se Kazi.
„Tak tomu říká ona.“
„A co to je?“
„Něco jako věštba, kterou může vidět víc lidí.“
„To by jí spadl hřebínek.“
„Do duší se vrývá obraz ticha, ale hluk děláme pořád. A bude ho víc,“ hlásala dál Libuše temným hlasem.
„Hurá na vesmírnou pouť! Vzhůru ke klystýrům budoucnosti.“
„Dělá se hodně zajímavou,“ usmívá se Teta.
„Lidská povaha je záhadná,“ pronese zamračeně Přemysl Oráč a vyklepává si z lýčených střevíců ornou zemi z poslední práce, co kdy dělal.

Kolem poletovalo příliš mnoho sarkasmu.
V časech, kdy ani netušili o co jde.

Nad hlavou jim proletěl podivný předmět na němž se odráželo slunce.
Zastavil se nad Libuší, které z toho důvodu vypadl text. Z té věci vyšel paprsek, který ji osahával.

„A to má bejt co?“ řekl Přemysl, když ostatní padli na zem a klaněli se bůhví čemu.
„To já jsem kníže!“ řekl vztekle.
Sundal si lýčené střevíce a hodil je po předmětu.
Nikdo neřekl jediného slova a Libuše budila dojem, že je uspokojována.

Bylo toho najednou opravdu moc.
A nikde nikdo, kdo by to zapsal.
„Dobrého dne přeji,“ řekl Václav Hájek z Libočan.