Mozaika 3, II.: ... ničitelé světů...

Anotace: Rub al-Chalí, Arábie, 1641.

Sbírka: Mozaika III. s anarchií...

Nastal výbuch. Země se třásla. Vzduch hořel. Není slov popisujících sílu, kterou náš počin uvolnil. Oblaka se rozestoupila před mocí a nebe změnilo barvu v krvavý šarlat, ke kterému stoupal ohnivý sloup, žárem spalující okolí. Sledoval jsem své životní dílo, veledílo, které sledovala i stovka dalších lidí. Většina nevěřícně, vyděšeně, či naopak, s neskrývaným nadšením. Já stál nehnutě, v klidu, stoicky jsem sledoval sílu, kterou jsem pomohl uvolnit do našeho světa pro naše lidi.

Jen ješitně lituji, že v tomto závodě nejsem první. Lituji, že se příliš dlouho ustupovalo panikářům, jejichž obavy sužují některé naše vůdce a předáky. Byl to teprve náš smrtelný nepřítel, který mi pomohl, když se proslechla zpráva, že vyvíjejí tuto zbraň. Atlantida nás předehnala, z čehož cítím strašlivou hořkost, ale nyní i my máme zbraň zkázy, kterou jednoho dne využijeme ke zničení Atlanťanů, ke spálení Paříže, Berlína, ke smetení Porýní i přímořských oblastí. A oni budou určitě chtít užít své zbraně, jen nevíme, kde a kdy.

Zkouška zbraně probíhala přesně podle plánu. Nad ránem se naše skupina shromáždila u testovací střelnice na Rub al-Chálí. Nekonečná písečná pustina zlatých pouští rozkládající se na Arabském poloostrovu, se stává jadernou střelnicí. Žádná města, ani jiné osídlení v okolí, nejbližší civilizace jsou desítky kilometrů vzdálené rafinérie, když pomineme kasárna, opevnění, řadu pozorovatelen a laboratoří náležících k této střelnici.

Právě v jedné z pozorovatelen stojím s generálem Turanem. Málokomu jsem tak vděčný za podporu našemu projektu, a málokoho nesnáším tak moc jako Turana, který na nás vyvíjel nesnesitelný nátlak k urychlení vývoje. Nezřídka jsem falšoval zprávy, jen abych toho idiota uklidnil, ale byl užitečný. Peníze na výzkum proudí a většina senátorů, odmítajících tento výzkum, postupně změnila názor. Raději nechci vědět, jakým způsobem toho Turan a generalita dosahují.

Desítky dalších vědců, inženýrů, mých spolupracovníků, ale i vojenských důstojníků, stojí u vysokého opevnění ohraničujícího severní část základny, za kterým se ještě nachází písečné valy a menší pozorovatelny. Je tu neskutečné vedro, ale nepatrné ve srovnání s žárem nadcházejícího výbuchu.

Vytahuji diktafon a zaznamenávám základní údaje. „Lucian Baliani, šéf projektu Kalistos, 17. září 1641, Rub al-Chálí, testovací střelnice. Dokončování závěrečných příprav,“ a vypínám diktafon, když vidím, že se generál chystá něco říci.

„Bude možné umístit tyto hlavice do raket?“ ptá se generál Turan a zapálí si cigaretu.

„To nezáleží na nás. To je věc raketového výzkumu. Ty popožeňte.“

„Ale snad musíte spolupracovat?“

„Spolupracujeme, posíláme jim parametry hlavic, a oni podle toho mají konstruovat rakety. Jestli to skutečně dělají, to už není na nás. Pokud jde o nás, stačí i letadla a vývoj vhodných bombardérů,“ uslyším spásu v podobě telefonu připevněného ke stěně. „Baliani,“ ohlásím se. Obsluha mi sděluje, že je vše připravené. Podívám se na Turana a ten přikývne. „Můžete. Zahajujeme test atomové zbraně.“

Projekt Kalistos se blíží ke svému zdárnému konci a s Turanem si nasadíme ochranné brýle, zatímco se celou základnou rozeznívají sirény ohlašující nadcházející jaderný výbuch. K sirénám, které se ztlumí, přibude odpočet vydávaný monotónním umělým hlasem. Hlas odečte deset čísel… a nastane výbuch. Země se třásla. Vzduch hořel. Není slov popisujících sílu, kterou náš počin uvolnil. Oblaka se rozestoupila před mocí a nebe změnilo barvu v krvavý šarlat, ke kterému stoupal ohnivý sloup, žárem spalující okolí.

Zkušební domy postavené v okolí místa výbuchu mizí. Nezůstalo po nich vůbec nic. Ani popel a prach. Poušť se mění ve sklo žárem a tlakem, zatímco se k nám dostala vlna, která smetla část předních zákopů, ale nikomu se naštěstí nic nestalo. Dozimetry hlásí navýšení radioaktivního záření, avšak stále v přijatelné normě, i protože výbuch byl řadu mil od nás. Deset mil, a přesto vyrazil okna, roztřásl písečné duny a šířil zkázu tlakové vlny.

Nevím, zda to napadá moje kolegy, či zda to napadlo atlantské inženýry a fyziky vyvíjejících jejich atomové zbraně, ale stáváme se smrtí, ničiteli světů. Přineseme veliká vítězství, nebo velikou zkázu našim říším, ale to teprve ukáže čas a události, které mají nastat.