Ranní problém

Žiju bez obzoru a škodí mi to. Ráno jsem se rozhlédl po obloze a byla veskrze šedavá až olověně přetížená. Je čas vyvětrat deštník, řekl jsem si a dovybavil se na cestu za každodenním chlebem.
To je ovšem už třetí věc a tak přes příjemnost, že mi neomoknou brýle a další součástky jsem stižen nepohodlím pohybu s plnými rukami. Cesta tramvají se stává napůl šermířským a napůl žonglérským kouskem. Jen spolucestující s vypíchnutými oky (v obličeji či na punčochách) nějak netleskají. Ani usednutí a povstání s batůžkem, aktovkou a deštníkem není zrovna jednoduché a ještě je nutno to všechno tak nějak udržet pohromadě a v blízkosti vlastní osoby.

Vyšel jsem z ulice na třídu a ozářilo mě slunce. Skrz naši úzkou ulici budu provádět cestovní eskamotérský kousek zcela zbytečně a to nepočítám ztráty na očích a okách.

Žiju bez obzoru a škodí mi to.

  30.8.2018