Kdysi jsem byl nepochybně i já veterán

Zaslechl jsem něco o prestiži.
Mluvili o ní sněhuláci.
Měli na kahánku a přesto se cítili nesmrtelní.
Ať žijí mrkve!
Takový měli transparent, co vedl jejich průvod.
S popraskanou vozovkou se vypořádávali po svém.
Někteří roztáli.
S obětmi se počítalo.
Ty jsou vždy v počtech.
Sněhuláci nebo lidi.

Dva staříci v pozadí usínali.
Byli rádi, že jsou staří, že už se jich netýkají děje.
S lehkostí se stali pozorovateli.
Pouhými svědky.
Nekritizovali.
Věděli, že není proč.

„Líbí se mi jak jsme plní chodníků.“
„Jak po sobě šlapeme.“
„Jen pozor na námrazu!“
„Ta sněhulákům nevadí.“
„Jakým sněhulákům?“ řekl jeden ze staříků a vrátili se zpátky na obláček.

PS.

Ale kam se poděl bůh?
Šel se podívat na Kristovo ukřižování.
Jako se jiní otcové chodí dívat na svého potomka.
Na jejich první sportovní výkony.