BÍLÁ LEŽ

Anotace: hravýho poetu ve mně se mi dnes podařilo uspat, doufám :-)

Když jsem dnes ráno vstala z postele, jedna z prvních myšlenek patřila LITERU. Říkám si: „Dobrý, proč ne!“ Pak dala jsem si ccino a napadlo mně: „Holka, o čem bys tak dneska mohla psát?“ A odpověď? Přišla! Vždycky přijde. Jenže tentokrát měla formu, jakou většinou nemívá. Já odpověděla sama sobě veršem, fakt! A to mi spolehlivě rozsvítilo v hlavě kontrolku. Poplašňák takovej. Varující. Kterej mi zcela jasně naznačil, že jestli nechci v sámošce prodavačku umrtvit říkankou ententýky dva špalíky, přišla jsem si pro rohlíky, dejte mi jich aspoň pět, ať nemusím hladovět… měla bych do tý klávesnice vyťukat zas něco aspoň trochu prozaickýho, něco bez zvukový shody na konci slov!

A tak já teda dnes datluju bez rýmů, však s o to větší vervou a jedu rozjímání o životě. O tom, co je všude kolem, co nás láká, prudí, nudí, drtí, zkrátka – o tom opravdovým!

Zvláštní, že použila jsem zrovna tenhle přívlastek. Má základ ve slově pravda. Jenže právě s ní je to na světě nějak složitý. Měla by bejt! A je! Ale někdy, jako by nebyla. A měla by bejt jedna, jediná, svatosvatá a úplná, protože co není úplný, je poloviční a co je poloviční pravda, má nakročeno ke lži. A kde se použije slova lež, tam vlastně pravdu už ani není možný hledat! Ale byla někdy na světě jen jedna pravda? Když co člověk, to jinej pohled, jinej názor na ni?

Jestli je opravdu jen jedna, tak proč se o ni my lidi tak často přem? A jestli je těch pravd víc, která je ta správná? Jak tohle rozhodnout? A jak vnímat lež? Opak toho, co je pravdivý? O lži od malička slýchám, že má krátký nohy, takže že je krátkonohá, vím. No dnešek mi do života vnes ještě jinej přívlastek se lží spojenej.  „BÍLÁ! Taková prej může bejt. A nad tím se mi chvilku snad i pozastavil mozek. Vlastně já celá jsem se nad tím pozastavila. Protože přilípnout ke lži barvu tak čistou a nevinnou, to je vážně překvapivý!

Bílá lež by podle toho, co jsem si přečetla, měla být něco jako milosrdná sestra. Ta, která i když ví, že umíráte, vám to neřekne, protože si myslí, že zrovna nemáte na to, abyste to snesli. Nebo na vás prostě pozná, že i když tak trochu tušíte, že je něco blbě, nechcete to slyšet. Nechcete to mít potvrzený, abyste ještě aspoň chviličku mohli sami v sobě uchovat naději! Na cokoli.

Bílá lež, milosrdná řeholnice, má právo existovat? Když i přes tu bílou barvu je pořád jen lží? A jako každá lež by měla zatížit a snad i znehodnotit naši duši?! Není bílá lež jen něčím, jako byl pro současníky Mistra Jana odpustek?! Tohle je velmi těžké rozhodnout. Stejně jako otázku, kdy bychom tedy směli  tuto lež použít! Když jde o existenci? O nemoc? Kdo by měl posuzovat míru toho, co je pro člověka únosný?! Někdo vydrží leccos, no chlapi občas nezvládnou ani to, když jim ženská přizná, že v posteli to s nima stojí za… pokud to vůbec stojí…! Tak i tady radši lhát? Stejně jako v případě, když žena potřebuje slyšet, že i když má to nejlepší už za sebou, je pořád nej?!

Trochu se bojím, že když tohle přijmu a převezmu model milosrdnýho lhaní do svýho života, roztočím tím kolotoč…a ocitnu se v koloběhu lží a nepravd!

 Přiznám se, že vůbec nevím. A tak radši nechám otevřenej konec a pořádně si o tom všem ještě podumám. Někde v klídku, třeba nad dalším hrnkem ccina. Ale i když tuhle moji úvahu tím posunu kamsi do ztracena, rozhodně jsem vděčná alespoň za jednu věc: Že všechno, co je napsaný, jsem zvládla v běžný hovorový řeči. A ne stylem básníka, kterej by třeba moh napsat

Lež má sice krátký nohy,

Čertí ocas, čertí rohy,

Přesto světu často vládne,

A poctivec k zemi padne,

Reje hubou v prachu

A propadá strachu!

Tak počkat, dodává to ten básník a nebo já???