chytila máma sojku

To všechno se stalo.

To odpoledne s námi drncalo auto přes kotáry směr les. Nepravidelně natřepáváni všemi těmi výmoly, kořeny a kameny pro ámen občas proražené duše pickupu.
Chudá, ostražitá zem. Pohraničí někde u zříceniny hradu Zátor.

Jeli jsme zakrmit zvěř. Ostatně, jako skoro každý den v týdnu. Najednou moje oči zachytily zvláštní pohyb. Přistál na cestě.
“Zastav, rychle. “
Vyskočila jsem z auta a rozběhla se.
Poštolka. Mávla křídly a byla pryč.
Na zemi se krčila sojka. Kdo by ji nepoznal.
Ta souhra odstínů. Takové šaty umí navrhnout jenom příroda. Lidé kopírujou. Mimikry. Ti chytřejší možná dokonaleji nanášejí barvy na lež.
Ó, jak dokonalé dílo.
Ale matku přírodu nikdy nepřelstíme.
To ona nakonec nás.

Utíkej, skoč, strhni s sebou kamaráda

šachtou se plíží plyn

harcký kanár

na kolena padá

nikdo nás neučil

do rudy rubat

rubáš

nakonec jen

dlahy

pahýl

úleku

Žernovy ještě ne

Klekla jsem na zem a zašeptala: “To bude dobrý.”
A ona mi odpověděla.
Byla to zvláštní směsice tónů, úlevný vzlyk.
Možná: “Měla jsem strach.”
Dlouho mi ta ptačí řeč zněla hlavou. Vlastně pořád.

...můžu si tě nafotit, prosím...

Opatrně jsem ji podebrala dlaněmi a udělala pár kroků k vysoké trávě.
Najednou vydala bojový pokřik a zmizela v podrostu.
Šok odezněl. Ona byla sojka a já zase jenom člověk.
Na chvíli mě držel zvláštní pocit, že jsem možná jediná v historii, co v dlaních nesla sojku.  Toho nepolapitelného strážce lesa.
Na místě činu jsem posbírala ocasní péra. Tři. Moje číslo.
Doma vytáhla z kapsy, pohladila, přidala pro jistotu pusu a přání. Člověk nikdy neví. Otevřela jsem bibli, vytáhla ručně dělaný papír s prolisem pírka a věnováním.
Ta sojčí do něj vklouzlo jako popelčin střevíček.
Vzala jsem do ruky mobil, odeslala zprávu.
Všechno má svůj čas, říkala vždycky babi.
Usmívala se.