ticho o labutích

Byl teplý podvečer, jeden z těch dnů, kdy se člověku ani nechce domů. Ležela v posteli a pozorovala z okna čapí hnízdo. Byli tři, plachtili sem a tam, v zobácích stavební materiál. Jaro klade úkoly. Opravit hnízdo, naklást vejce. Ten jeden nakonec odletěl. Čápi jsou přece monogamní. Výpomoc? Kolik jich letos přibude? Co bude?

Nejhezčí na životě je to neurčité těšení.

Zvelebit den drobnou taškařicí.

Pohladit psici.

Rozdat všem pamlsky.

Hlava ještě pořád pobolívala, prý lehký otřes mozku. Zavřela oči. Má jizvu a pod ní spadlé obočí, asi nerv, třeba doroste. Co když ne? Zrak je v pořádku, řekl doktor. A to je hlavní. Najednou ucítila dotek. Manžel. Sedl si na pelest postele. "Půjdu do lesa, půjčíš mi svoji pušku?" Usmála se a při pohledu na jeho dlaň jí do hlavy vlítla ta legrační básnička, co ji tak rozesmála na Písmáku. (Doma na ni volali Káčo...)

"Ode dneška mám kačenku."

Přimhouřil zvláštně oči. "Ty nemáš kačenku." "Ty máš labuť…"

Ráno se probrala a měla jí plnou hlavu. Otevřela notebook, zadala Young Real Art, rozklikla svou oblíbenou malířku a byla tam. Labuť se zlatou přilbicí. Osobní strážce III. Byla pro ni. Věděla to. Začala psát dopis. Své oblíbené galeristce. O labuti.

A ona jí odpověděla.

Je to dlouhý příběh. Autorka obrazu překonala minulý rok těžkou nemoc. Teď namalovala další obraz. V jejich malbách se často opakuje motiv labutě. Měla ji doma. Se zlomeným křídlem. Až se zotavila, dala jí volnost. Život.

Ten obraz Vám závidím.

Ano, mám labuť...

https://philogyny.rajce.idnes.cz/ticho_o_labutich/1435788241