Princ a Král

Je ráno. V batůžku na zádech neseme posbíraná jablíčka. Jdeme za Princem. Na pěšině, vedoucí k lomu, ucítím vůni kouře. Přidáme do kroku. V lomu hoří oheň. Spíš vatra. Jsou tam dva kluci a přikládají. Jako holka jsem tam chodívala taky. K táboráku. Mládí se kutálelo v lampionech hvězd a vonělo pálenými svíčkami nesmrtelnosti. A touhy.  Život se zdál nekonečně dlouhý.

Popošly jsme na kraj lomu k pěšince, vedoucí nahoru. „Dneska Princ asi nebude.“ A sotva jsem dořekla, ozvalo se na celý lom zařehtání. Nebylo to zamečení. Bylo to řehtání a neslo se ozvěnou, lámalo o stěny, násobilo a vracelo znovu a znovu. Princ poznal můj hlas. Stál tam jako Šemík a volal. Oba kluci nevěřícně koukali, co se děje. Mi se chtělo až plakat. „Princi, Princi můj.“ Ale byl tam ještě někdo. Spěchaly jsme po stezce nahoru. „Babi, podívej, Král!“ Statný, zavalitý s točitými rohy. Byli tam dva. Táta a syn. Vysypala jsem jablka na pěšinku. Pomalu se blížili k nám, ale objevila se Frýda. Jako duch…Stáhli se. Měli z ní strach. Odvolala jsem ji, ale už byli ostražití. Rozloučily se s nimi pro příště a pomalu vyšly na louku. Malá natáhla ruku. „Babi, vidíš ten les? Něco tam je. Ten les je černý. Tam nepůjdeme. Tam bude bubák…“

Princ a Král