po vlčím

Na tmu připínám zicherhajzkou světlušky.

Klouže po nich ranní světlo.

Pak umíraj.  

Tos nevěděl, že.

Pak vidím. Okamžik. Má jinou barvu než den. I vůni. Namíchaný nočním deštěm, rosou, tlením lesa, podhoubím, jejím zhasnutým snem. Osou vesmíru chodí jen vyvolení pavouci v černých krajkových rukavičkách s pavučinou rubáše. Louky se loučí. Deštěm. Otavou, jemnou na skus s lučními koníky. Ukaž se. Nemusíš mít hubertus ani louč. Ukaž mi myšlenku, cos právě ukrad větru.

 Zvedl ji ze země.

 Ze mě.

Netrub, jelene, netrub staré básně. Snění. Poslední němý okamžik.  Díváme se na sebe. Máš na lebce ptačí hnízdo. Umírám stejnou ráží a nikdo to nevidí. Za chvilku přijde září. Budou doutnat ohně a ohýnky s horkými bramborami na dlaních.

Dým z komínů prosvítí barvy října. Každý měsíc má svůj hlas.

Někdy potichu závidím.

Svý nespisovný lásce.

Laním.

Tanečnici Nat.  

po vlčím