Okamžik

Okamžik

Šmouhami skel mého vagónu jsem v rychlíku projíždějícím po druhé koleji na okamžik spatřil ten obraz.

Něžně zasněný pohled blankytných očí, odrážejících v sobě úchvatné spojení nebe i korun stromů, či horského plesa a dechu májové louky…

Klasický profil, rámovaný snem o vodopádu zlata vonícím bezpochyby sladkým heřmánkem, ale především ruce; dva nejkrásnější lotosové květy, na průzračné hladině jezírka japonské zahrady, ozářené úplňkem.

Byla to ona, musela to být ona…!

Ten okamžik, kratší než mrknutí oka, mávnutí kolibřího křídla, úder zamilovaného srdce, či průlet meteoru patřila mně, jen mně.

Slza pak v těch okenních šmouhách vykreslila cestičku od oka k srdci, ale pro tu prchavou chvilku stálo za to žít… a umřít.