Příběh

Nedávno jsem šel po Mělníku. Pršelo a já si sebou nesl svou bodavou bolest na prsou, jako připomínku toho, že mám neustále smrt v patách a že žiji ve vypůjčeném čase.
A pak jsem to uviděl: na kraji chodníku stál malý chlapec, lámal větvičku na kousky, házel je do proudu vody stékajícího z kopce dolů a pozoroval, jak odplouvají. Věděl jsem, že v jeho mysli je ten kousek dřeva lodí (plachetní, jiná ani nepřichází v úvahu) a on je na ní kapitánem.
Hory bílých plachet se nadouvají čerstvou brízou a já, stejně jako on, jsem v duchu kapitánem štíhlé brigy, stojím u kormidla, v ústech mám dýmku s dlouhou troubelí a pluji objevovat tropické ostrovy plné bělostných pláží, kokosových palem a zakopaných truhlic plných zlatých dublonů. Na rameni mi sedí papoušek a skřehotá: „Samé zlaťáky, samé zlaťáky!“
Další kousek dřívka a jsem cestovatelem v bílé tropické helmě, pádluji vodami Amazonky, zatímco ze břehů zarostlých bujnou vegetací mě pozorují bdělé a nepřátelské oči domorodců.

Poslední kousek zmizel v dálce, chlapec si uvědomil, že vedle něj stojím, polekaně se na mě podíval (asi se bál, že mu vynadám) a utekl pryč.
Taška se mu natřásala na zádech a já ho pozoroval, dokud nezmizel za rohem. Chtěl bych mu poděkovat, ale asi by nevěděl zač, nerozuměl by mi.
Ještě chvíli jsem se díval na tekoucí vodu, chtěje prodloužit ten okamžik, ale kouzlo už zmizelo. Povzdychl jsem si, šel koupit housky a chleba a začal přemýšlet, co uvařím k večeři.