Dívám se na lampu

Už jdu spát a střídám myšlenky a zkouším z nich dělat pohádky. Ono vidět svět krásnější než je v realitě, má něco do sebe. Ale. Není to všechno. Vnímám a zakusuji se do polštáře.
Kočka zkouší, zda je stále krásná v zrcadle, ale já jí to neradila. Věřte nebo ne.
Ale má v sobě kus sebevědomé ženy a to je v dnešní době k nezaplacení.
Otevřela jsem si ještě okno, aby vzduch šel do plic a bylo mi ještě lepší.

Ty vlaky se snažím nevnímat. Dneska kolem poledne tu stál Leo Expres a já nevěděla proč.
Kamarádka říkala, že se někde něco stalo. Asi někdo tam skočil. Vypouštím to z hlavy.
Nemohu zachránit celý svět, protože i já nejsem dokonalá.

Ta lampa se na mě dívá a tak jí píšu pro její úsměv. Přeci i kov zaslouží slova?
Usmívám se a dobrou, ona ta noc nebude zas tak strašná. Vím, že párkrát projede vlak
a pak budu počítat čas, který se nedá zastavit.
Zamyslete se někdy, jaký je rozdíl mezi poezií i prózou?
Inu, je to jako rozdílné ovoce.
Má někdo pohádku?
Mňau.