Povzdech italského kavárníka

Povzdech italského kavárníka

Její oči chutnaly azurovým nebem, závan bezvětří jí sypal vlasy zlatým prachem.

Půvabné ruce splývaly po kulaté desce stolku, jako pár bělostných labutí hladinou jezera.

V závěsech šatů, kdesi pod úpatím malebných hor tepalo horoucí srdce a alej zrajících třešní jejího úsměvu lákala k ochutnání.

Ach Bože, jak daleko jsem musel cestovat, abych směl spatřit tenhle záblesk dokonalé krásy…

Káva, kterou jsem jí právě přinášel, tahle duha pod mořskou pěnou voněla italským sluncem.

„Prego signorina, latte macchiato…“ řekl jsem a ruka se mi zatřásla.