Fragment 02

Byl to ponurý sen barvy ocelové šedi a nebylo mi v něm dobře. Musela jsem v něm lézt po jakýchsi vysokých ocelových konstrukcích. Vypadalo to jako průmyslová část nějakého města, které bylo zrovna zahalené do noční tmy. Jediným zdrojem světla byly pouliční lampy. Občas jsem v jejich světle zahlédla záblesk zeleného keře, a to mě trochu uklidnilo. Obyvatelé tohoto města patrně nechtějí žít jen v betonu.
Nevěděla jsem, proč musím zlézat ty ocelové konstrukce, které připomínaly rozdělené části jednoho dlouhého mostu, zvednuté kolmo k obloze. Možná, že se jednoho dne celý ten mechanismus rozpohybuje a všechny ty dlouhé části mostu opět zapadnou do sebe, aby se dalo bez námahy dojít z jednoho konce města na druhý. Nebo to možná na druhý konec města ani nevede. Možná to vede někam úplně jinam. Až se všechny části propojí a zapadnou do sebe, tato cesta někam povede. To je jisté. Já tohle město ale neznám, a tak zatím nevím, kudy most povede.
Z nějakého důvodu jsem ale nečekala, až části mostu zapadnou do sebe. Mám pocit, že jsem věděla, že teď se to určitě nestane, ale zároveň jsem věděla, že musím jít teď a nemůžu na to čekat. Musím jít teď hned a nemůžu čekat. A to i za cenu toho, že zvolím cestu extrémní a z pohledu mnohých až nesmyslné námahy.
Na vrcholu jedné z těch ocelových konstrukcí jsi stála ty a kabonila ses na mě. Jako by se v tobě odrážela ta ponurost a tíseň celého toho snu. A nebo sen odrážel tvou ponurou náladu a tíseň? Nebo snad tu moji?
Ještě pořád si živě vybavuji tu bezradnost, tu frustraci a strach, zda takhle doopravdy zůstanu žít. I ta tvá nálada v tom snu se mi vryla do paměti – ten tvůj zamračený obličej, který jasně říkal, jak už na mě nehodláš být jemná a jak mě tentokrát bez nápovědy necháš bloudit, ať si poradím sama. A do té doby se se mnou nehodláš potkat.
„Musíš si to prožít,“ trvala jsi na svém.
„Vždyť už to prožívám,“ vyrazila jsem ze sebe poražený povzdech.
„Ještě není konec,“ opáčila jsi tvrdě.
Byla jsi neoblomná, nekompromisní. Dříve bys možná vyjádřila lítost nad mým tápáním a podala mi pomocnou ruku, vřele by ses na mě usmála. Jenže to bylo tehdy. Teď už tě nedokázalo nic obměkčit. A já to věděla. Věděla jsem, že od tebe nemám čekat žádnou pomocnou ruku, že mi nehodláš ukazovat cestu a o něčem mi říkat. Proto jsem k tobě už také nějakou dobu nemluvila. Věděla jsem, že ty víš, že já vím. Že mám cestu hledat sama a že v této době nemám očekávat, že se setkáme (i když ve mně hlodala už nějakou dobu pochybnost, zda se setkáme vůbec někdy).
Proč ses mi tedy zjevila? Proč ses mi zjevila, když trváš na tom, že se se mnou v žádném případě nemíníš setkat? Nevěděla jsem to. Ať už byl ale důvod jakýkoliv, rozhodla jsem se, že tuhle příležitost nechci propásnout.
Odkudsi ke mně dolehlo: Jednu otázku. Můžeš se zeptat na jednu otázku.
Hlas nevycházel z tvých úst. Nebyla jsem si ani jistá, zda to byl vůbec hlas. Zachytila jsem snad tvé myšlenky? Nebo to byly mé vlastní touhy vědět víc, které jsem musela chtě nechtě zapudit už před dlouhou dobou? Ozývaly se jejich hlasy z hlubin mé duše?
Ne, nebyla jsem to já. Nebyl to tvůj hlas ani můj. Ani tvé myšlenky a pocity, ani ty mé. Jako by ta zpráva byla obsažena ve vzduchu, jako by jí byl nasycen. Můžu se tě zeptat na jednu otázku. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Věděla jsem přesně, na co se chci zeptat. Co mám udělat, abych na něj konečně přestala myslet.
Chtěla jsem během tohoto rozhovoru, který jsme načaly, položit tuto otázku. Rozhovor ale zatím zůstával u tématu, zda to doopravdy prožívám a zda takto zůstanu žít.
„To jsem tušila, že ještě s tím prožíváním není konec, že to nějakou dobu ještě zabere, že?“
„Ano, zabere.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nevědomky položila jinou otázku, zatímco jsem čekala, až v rozhovoru nastane správná chvíle položit tu, která mě trápila. Kvůli své neobratnosti a kvůli tomu, že jsem mluvila dřív, než myslela, jsem propásla svou jedinou příležitost se po dlouhé době na něco zeptat. A zda bude ještě nějaká další, to nemělo smysl odhadovat, protože jsem neměla z čeho vycházet.
A ty jsi na té ocelové konstrukci už nestála. Zmizela jsi. V duchu jsem zaúpěla a zaplavilo mě zoufalství. Do háje. Do háje. Vždyť já měla připravenou otázku a ještě jsem ji neřekla a nenapadlo mě, že to, že náhodou větu zakončím slovem „že?“, už se počítá jako otázka. To neměla být otázka, to mělo být spíš jen poznamenání, jen takové přitakání. To neznamenalo, že jsem se na to doslova zeptala, proč jsi mi to hned počítala, proč jen jsi to takhle pochopila? Vždyť to by snad přece došlo každému, že jsem to nemyslela doslova jako otázku, nebo snad ne?
Vyběhla jsem po té zvednuté části mostu nahoru, tam, kde jsi předtím stála. Opravdu jsi tam už nebyla. Ne, třeba jsi doopravdy nezmizela, utěšovala jsem se. Třeba stojíš někde opodál a není tě vidět, nebo jsi na jedné z těch dalších konstrukcí. A nebo se procházíš někde tam podél pouličních lamp.
Běhala jsem po tom neznámém městě a snažila se zachytit jakoukoliv stopu, která by vedla k tobě. Třeba ještě půjde se tě zeptat. Třeba to ještě půjde. Třeba tě ještě najdu a budu s tebou moct mluvit. A ty budeš moct mluvit se mnou.
Krucinál. Chtěla jsem se tě zeptat, proč na něj nemůžu přestat myslet. Co mám dělat, abych na něj přestala myslet? Kdy už z mé hlavy odejde? Kdy už to přestane být tak nesnesitelně drásavé? Lze opravdu někoho nenávidět a milovat zároveň? Jak můžu milovat někoho takového? Nenávidím ho. Je to hnus. Hnus.