Mraky nad námi

Anotace: Nejen lidský život okolo nás nám skýtá potěšení...

Mraky nad námi

Jen málokterý přírodní jev upoutá moji pozornost tak jako mraky. Když se zamyslím, tak zjistím, že celkově mě lákají více přírodní jevy, které jsou nad námi.

Mám velkou radost, když vidím zářit hvězdy, nebo když jdu ráno, myslím brzy ráno, do práce a vidím Měsíc zakulacený tak, že je pro mě bratrem Slunce. Měsíc v úplňku je něco jako Slunce. Nevím, jak vy, ale chápu ho jinak, než když vidím jen jeho srpek. To je pro mě jen obyčejným Měsícem. Nedávno jsem viděl Měsíc, který jako by letěl jasnou oblohou a kousek od něho byla vidět nasvícená hustá oblaka. Bylo to velmi magické. Celý ten pohyb byl umocněn mojí chůzí. Musel jsem na malou chvíli zastavit, abych se ujistil, že to není Měsíc, co se hýbe, ale že to jsou samozřejmě mraky, které letěly noční oblohou jako o závod poháněny silným západním větrem. Bylo to velmi poutavé a svoji krásou mi to rozjasnilo celý začínající den.

Sledovat hvězdy, nebo Měsíc, to je záležitost jen určitých hodin během dne. Hodin, které většina lidí spíše věnuje spánku, než sledování přírody. Ale mraky můžeme pozorovat, nebo alespoň vnímat, celodenně. Zkuste se zastavit a zapřemýšlet: Když je vysoká ucelená oblačnost vytvářející nad námi jednolitý povlak, nechybí Vám něco? Mě tedy ano. Chybí mi sluneční záře. Ale zářící slunce na obloze bez mráčku je sice pohled povzbuzující, ale pohled, který se brzy omrzí. Jasně žluté slunce a jasná obloha vytvoří jen pár variací, které záleží na poloze a odstínu Slunce. Ale když ke Slunci přidáme nějaké ty mraky, vzniká nám nekonečné množství kombinací toho, na co se můžeme při zvednutí hlavy dívat.

Docela by mě zajímalo, kolik z Vás čtenářů se alespoň jednou denně podívá na oblohu a něco cítí. Vidět ženoucí se černé mraky přinášející bouři, nebo v noci zářící hvězdy, to přece stojí za to zastavit se od těch všedních nereálných věcí jako jsou chytré mobily a bulvární časopisy a podívat se na něco skutečného.

Nejednou jsem sledoval mraky v leže. Vybavuji si, jak jsem kdysi ležel na hřišti na běžecké dráze a koukal na oblohu. Když jsem zavřel levé oko, viděl jsem v levé části zorného pole pěkné mráčky poletující mírným tempem po obloze a v pravé části panelák. Ne moc vysoký, ale celkem zanedbaný, s balkony, které byly každý pes jiná ves, na balkonech staré haraburdí, někde plastová okna, někde dřevěná, někde balkony zasklené, někde nezasklené. Prostě jsem si připadal jako na panelákovém sídlišti, na kterém jsem ostatně byl.

Ale u hřiště jsou zasázeny stromky. Jsou to smrčky, které dosahují různých výšek, ale ty nejvyšší jsou už tak pět metrů vysoké a zažily toho za svého života na hřišti už hodně. Určitě už nejednou zaslechly dětský pláč při rozbitém koleni a nebo naopak nespoutanou radost při vstřelení gólu jen pár okamžiků před koncem vyučovací hodiny.

Když jsem zavřel pravé oko, tak jsem sice opět viděl mírným tempem poletující mráčky různých tvarů, které byly různě přeťaté stopami od letadel. Ale kromě oblohy jsem viděl
i vršky sytě zelených stromů a tyto části sytě zelených jehličnanů na pozadí blankytně modré oblohy poseté sněhobílými oblaky mě úplně přenesly někam jinam. Najednou jsem neležel na tom ošklivém, zašedlém, oprýskaném sídlišti, ale ocitl jsem se na louce uprostřed horských masivů a kolem mě poletoval bzučící hmyz a všude byla cítit svěží tráva a luční kvítí.

Je to už alespoň dva roky, ale to co jsem viděl, mám vryto hluboko v paměti.