Záhadné brumendo

Ách... sedl jsem si na chvilku pod přístřešek – náš »vegáč«, naši zahradní odpočívárnu. Bolela mne záda - opravoval jsem čerpadlo, jímž honím to, co naprší, tam, kam se to vejde. Víc než hodinu ohnutý a zkroucený pod verandou v prostoru, který v ani jednom rozměru neodpovídá mým stodevadesáti centimetrům a stodvaceti kilům. Už to dávno není poloha, která by mi dělala nějak zvlášť dobře. No jo - a těch sedm dekalet mi taky nikdo neodpáře.

V uších mi doznívá zvuk motoru a pomalu se mění v tlumené hučení... a nepřestává...

Zarazím se - mám potíže se sluchem, při sportovním potápění se to stane mnohým – co mi to ty uši zase blbnou – a čistím si zvukovody. Nebylo co čistit, nejsem čuně, ale hale: hučení nejen nepřestalo, ale ještě zesílilo, takže už bylo i znát odkud přicházelo... odkudsi svrchu, ze stříšky... jakoby si mezi podhledem a střechou divoké včely udělaly úl.

Včely!! - jasně, včely...  Vyskočil jsem a vyběhl na cestu. Teď mi to konečně docvaklo: stovky a bůhví, jestli ne tisíce, včel řádí v našem pětadvacetilém stromě, jabloni, goldenu, který v plném květu vypadá nad střechou »vegáče« jak osmimetrový chomáč vaty. No jó, ty hluchoni trhlej, včely... povídám si v duchu a mimoděk se usměju.

»Čemu se směješ,« vyzvídá má žena, »řekni, ať se taky zasměju...«
»Ale holka,« uhýbám, »všiml jsem si, že ten golden kvete vždycky nějak později...«

Zavrtěla hlavou: »No jo... to je fakt...        ...ale že by to bylo nějak moc k smíchu...«