Sanatorium

Seděl jsem v salónku Sanatoria a sledoval východ sluncí. Modrá a červená záře obou ranních sluncí probudila moji životaschopnost, jako vždycky - ale trochu pachuti stále zůstávala. Otevřel jsem notebook na stole. Znovu okouzlen bezchybným chodem této výpočetní techniky... i když by to mělo být vlastně samozřejmostí. Musím si odvykat. Odvykat, odvykat, odvykat. Jak doktor řekl, bude trvat několik let, než ze sebe setřesu traumata a budu schopen normálně žít na další normální, bezchybné planetě v širém Vesmíru. Absolvovat sezení s psychology, kde se traumata rozpustí, sledovat život a postupně si v něm najít své místo... v tom se ozvalo zaklepání na dveře, které mě vyrušilo z mých úvah.
Vstoupil mladík, díval se stydlivým pohledem jako my všichni, kteří jsme zde začínali. "Dobrý den... jmenuji se Annon a jsem tu nový."
"Dobrý den, Annone," usmál jsem se, "vítám tě v Sanatoriu a doufám, že své trauma z té inkarnace zde co nejdříve vyléčíš. Jen mě zajímá: na té Zemi jsi byl inkarnovaný jak dlouho?"