Vodní

Vodní

Anotace: Krátký smutný příběh o někom kdo se nevrátí.

Přišla bouře, na kamenech u potoka sedí drobná dryáda, pozoruje potok. Bouře postupně nabírá na síle. Nejprve jen tu a tam pár kapek s větrem a vzdáleným hřměním. Brzy však začíná opravdový déšť, bouře která promáčí každého kdo se pořádně neschová.
Potok nad kterým dryáda sedí, klidně zurčí korytem, v těchto místech je koryto plné kamenů různých velikostí, které nutí potůček vytvářet množství malých vodopádů, slepých ramen a tůněk.
Dívka sedí na břehu potoka, jako by byla netečná k dešťovým kapkám, které na ni dopadají. Její tvář však prozrazuje, že si deště nevšímá. Tvář má již dávno zalitou slzami, které se mísí s dešťovými kapkami a dopadají do potoka, který zatím tiše zurčí pod ní.
V hlavě se míhají útržky myšlenek: Bylo to vše přece tak krásné, proč to muselo skončit ... Byli jsme si tak blízcí ... Proč láska nestačila ... Přeměnil se mi přímo před očima v šupinatého ještěra, ale uvnitř se nezměnil ... Dokázala bych ale být s ještěrem ... Teď už asi ano, sama jsem se stala nestvůrou, ale v to nádherné odpoledne jsem nic nechápala a odehnala jsem ho pryč … Nikdy se už nevrátí …
Bouře nekončí a nabírá na síle. Společně s tím postupně mohutní i potok. A místa, kde dříve byly kameny se postupně zalévají a mizí, zůstává pouze bouřlivější a bouřlivější hladina. Voda, která byla dříve zcela průzračná se postupně zbarvuje, hnědne, kde byly dříve poznat jednotlivé slzy není již poznat pořádně ani déšť bičující hladinu. Z potoka se postupně stává mohutná řeka a dívka si již koupe nohy v řece, která dříve byla pod ní.
Když tu náhle cosi nezvyklého zahlédne v dálce směrem od pramene. Přijde ji to jako kdyby zahlédla plachty, ale to přece není možné. O chvíli později již ale ví, že nejen, že to je možné, ale že to opravdu nastala. Po řece směrem k ní míří plachetnice. Sleduje uslzenýma očima jak postupně připlouvá a zvětšuje se.
Určitě jen propluje kolem, ale alespoň ji budu moci zamávat honí se dívce hlavou. Plachetnice kotví u břehu a z ní vyhazují můstek, aby bylo možné vyjít na břeh. Po můstku přichází zvláštní malý skřítek. Tvář prozrazuje staletí, ale pohyby poukazují na mladíka. Vypadá to, že velí celé posádce všech možných bytostí, které jsou na lodi.
„Jsem průvodce a vypravěč příběhů“ představí se.
„Já jen nešťastná dryáda, sklíčená nad rozhodnutími, které učinila.“
„Nešťastných, sklíčených ale i šťastných je moje loď plná. Plujeme po řekách a potocích celého světa a sbíráme ty co se chtějí připojit a podělit se o svůj příběh. Chceš se k nám přidat?“
Nabídka, kterou dostala nutila dryádu k přemýšlení. Nemohla se nijak rozhodnout. Stála na místě a jen se dívala na pohádkovou loď, která připlula po hladině jejích myšlenek a bolesti nabídnout ji naději, ale není jen planá a falešná … Není lepší zůstat sama se svým smutkem?
Kapitán ji pozoruje s bolestí i pochopením v očích, dává ji ještě chvíli, aby se rozhodla, ale ví, že jeho čas zde je odměřený a nemůže již déle čekat.
„Musíme odjet dále za dalšími příběhy. Přidáš se tedy k nám?“
Zoufalá dryáda byla tak ztracena v houští svých myšlenek, že ani otázku nezaslechla, nevšimla si ani, že kapitán odchází a nastupuje na svou loď. Trvalo ji ještě drahnou dobu než se dokázala vymotat z myšlenek, nyní už věděla, že se chce přidat na loď.
Bohužel, když se rozhlédla, zjistila, že už před ní nestojí kapitán a z lodě v dálce zbývali pouze nezřetelné obrysy …
Autor Careyro, 29.09.2013
Přečteno 417x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter