Schodiště štěstí

Schodiště štěstí

 

Žluté schodiště se stáčelo do písmene L a tvořilo páteř celého domu. Skrze okno v prvním patře, dopadaly na žluté kachlíky sluneční louče. Masivní zábradlí vytvářelo dojem domova.

Zeď kolem schodů, lemovaly fotografie. U prvního schůdku se na nich usmíval mladý pár. Ženu v bílých šatech s kyticí rudých růží líbá novomanžel na tvář. Za drobné ručky se drží děti na další fotce. Chlapec i děvče měli být jedináčky, sňatek rodičů však spojil cestu i jim. S dalším stoupáním se scény mění. Děti sledují slony v zoo. Dospělí se objímají před palmou. Další krok a další dovolená. Na vánoční fotografii pózují babičky a dědečkové. Na posledním snímku slaví dívka osmnácté narozeniny. Jsme v půlce schodiště a prázdná zeď čeká na nové fotografie. Na snímek z další svatby a možná dokonce křtin. Úplně na vrcholku by pak mohl být šedivý manželský pár sedící na ošoupané pohovce.

Jenže osoby, které po tom schodišti kráčely, míjely fotografie bez povšimnutí. Zahloubaní do všedních dní, zapomněly vnímat příběh, mající před očima. A tak, bez nových vzpomínek, příběh skončil. Schodiště zůstalo prázdné.

Nic však není ztraceno. Vždyť dům prázdný nezůstane. Možná noví obyvatelé dokončí, co jiní nedokázali. Možná vyzdobí zeď až na samý vrchol a schodiště štěstí naplní svůj účel.

Tou dobou už si dům nebude pamatovat touhy zaniklé rodiny ani jména jejich členů. Vzpomínky dospělé slečny přesto občas zabloudí ke žlutému schodišti. Schodišti, na kterém nikdy nebude stát v bílých šatech.

 

Autor Miss_Rosa, 06.04.2020
Přečteno 68x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Wahadahaku, Frr, Jaruška
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Vzpomněl jsem si na Exupériho (např. Malý princ - i když toto je volně přetlumočená Citadela): "Věci mají cenu pouze v případě, že k nim je vázán vztah osoby, jinak nemají pražádnou hodnotu i kdyby byly ze zlata. Čím více věcí máme, tím větší je problém mít k nim tak silný vztah."

A teď si vezměme, že každý z nás s sebou od základní školy, či od narození, tahá fotografie a obrázky, které pro něho mají neskutečnou hodnotu. Protože je na nich zachycen on v takovém a takovém věku a se svými přáteli. A tahá je s sebou celý život, pak umře a nic neříkající fotky a obrázky doSTanou jeho děti a vnoučata, kteří ani neví co bylo náplní dané fotky. A jiní doSTanou jeho dům, byt nebo chalupu a jede to celé od začátku. Budou tahat jejich věci, jako vzpomínku, přes dvě, tři generace, dokud se úplně neztratí význam onoho člověka a jeho věcí ve víru budoucnoSTi.

A i když se tato ztráta lidí můžde zdát smutná, tak je ve své podSTatě krásným tzv. "začarovaným kruhem" nekonečnoSTi života. Duležitá není ta věc (nebo míSTo) sama o sobě, ale ty dojmy a cit k tomu.


Asi jsem to S Tím ST přehnal, každopádně -ST- :-) a jestli mohu soudit, je to pěkné :)

(Doufám, že jsem se dtoho moc nezamotal)

09.04.2020 00:24:59 | Wahadahaku

Haha, je to vlastně moc pěkné vyvrácení smutku v tom díle :D Děkuji.

14.04.2020 14:51:48 | Miss_Rosa

Sice příběh smutný, ale pěkný. Někdy se to tak stane, že příběhy rodin zanikají. Kdo je oživí?
..ST..

06.04.2020 23:36:17 | Jaruška

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter