Přátelství na JIPce

Anotace: Zpráva o stavu přátelství

Začalo to na Silvestra…
Ten Silvestr měl být jiný. Měli jsme být s novými přáteli. S blízkými. S těmi nejbližšími. V minulosti to tak nebylo. Poslední roky jsme trávili tenhle poslední den v roce sice se známými, ale nebyli to přátelé. Nebyla to oslava končícího roku, spíš šance na setkání.
Ale na tento Silvestr jsem se opravdu těšila. Měla jsem za sebou hezký rok s člověkem, který byl spřízněnou duší. Přišlo mi to jako malý zázrak, potkat téměř ve 40 letech nejlepší kamarádku. Někoho, kdo se bojí stejných věcí, kdo má rád a nesnáší to, co já. Všechno do sebe ten rok krásně zapadalo. NK byla všude se mnou. Dokončovaly jsme si věty. Někdy jsme ani nemusely větu začít, aby byla vyslovena. Bylo to ONO.
Když jsem byla v pubertě, měla jsem nejlepší kámošku, jako každá náctiletá holka. Spousta slibu, tužeb, přání, společných zážitků, lásek, nenávistí, smutků, zklamání, tajných přání…A když mě tehdy ta kámoška zradila (už ani nevím, co přesně se stalo, ale bylo to tak definitivní, že jsme spolu přes 15 let nemluvily), řekla jsem si, že už nikdy nebudu mít nejlepší kámošku. Moc to totiž bolí, když o ni přijdete. A to jsem nechtěla už znova prožít.
A teď si to „užívám“ v 50 letech.
Konec roku je pro mě příležitost shrnout si ten rok, co nám skončil. Pokaždé se dívám zpět a raduji se, co se povedlo. Truchlím po těch, co zmizeli ze života. Bývám smutná, když jsem sama, proto potřebuji kolem sebe společnost, která mi tyhle myšlenky zažene. A to by přátelé měli dělat, nebo ne? A protože to pro mě je důležitý den v roce (kromě narozenin a různých výročí…ano, potrpím si na oslavy), chtěla jsem být s těmi, kteří pro mě něco znamenají. Nechtěla jsem, aby to bylo jako vždy „ale jo, jasně, jako každý rok budeme s vámi“. Mělo to být „super, oslavíme si ten konec spolu! Vždyť tenhle rok jsme skoro spolu prožili téměř každý den!“
Zcela sobecky jsem dlouholeté známé při letošní nabídce odmítla. Nebudu s nimi jenom proto, že to tak bylo posledních pět let. Je čas na změnu, je čas být upřímnější. Je čas, myslet víc na sebe. No…to jsem netušila, že na sebe bude myslet i někdo jiný. Nevím, jestli byl upřímný. Spíš ne. Ale těšila jsem se, že si ten závěr oslavíme v blízkosti těch nejbližších.
A to byl asi ten probléme. Těšila jsem se. Počítala jsem s tím.
Když přišla ta zpráva „DNESEK JE NEJAKY NAROCNY, JEŠTĚ MA PRIJIT X A Y. NEMAM NALADU NA LIDI. NEVADILO BY, KDYBYCHOM TO DNES ZRUŠILI?“ Tak ano, vadilo! To prostě tak strašně zabolelo. Ten poslední den v roce, který jsem měla strávit s NK, užít si to společně s našimi rodinami, uzavřít rok oslavou toho, co jsme prožili. Ne. Místo oslavy bude tryzna. Tryzna za oslavu. Chlebíčky, jednohubky, dortíky, chipsy, vino, šampus…spláchnu do záchodu. Vyhodím z okna. Dam k popelnicím bezďákům. Protože co s tím? Místo oslavy si můžu vesele pobrečet. A pořádně. Všechno zabaleno, nachystáno na přenos. Za hodinu jsme měli vyrazit. Nevyrazíme. Protože někdo vrazil klín mezi nás. To přátelství snad ani neexistovalo?!
Domeček z karet padá. Stojím v dešti. Pod okapem.
Neměla sis myslet, že máš nejlepší kámošku! Ty prostě nemůžeš mít nejlepší kámošky. Kdysi jsi něco provedla. Nebo asi pořád provádíš a nejlepší kámošky nejsi hodna. Nejsi. Někteří lidi si to nezaslouží.
No, já očividně ne. Já si tenhle luxus nemohu dovolit. Každá nakonec odejde. Ať dobrovolně nebo ne.
A tímhle odmítnutím umřelo jedno hezké přátelství. Nebo začalo umírat. Ještě není úplně mrtvé, je na JIPce. Stav je vážný. Přístroje ho udržují uměle při životě, ještě je nikdo nevypnul. Nepodepsalo souhlas s eutanazií, ani s darováním orgánů, ani s oživováním. Ale kdo rozhodne, jak dopadne? Najde se lékař, který si bude vědět rady, jak ho vrátit zpět mezi živá přátelství?