Ráno :)

  Sedím v autobuse, v uších sluchátka a levý spánek nalepený na pekelně chladném, možná namrzlém okně. Fascinovaně zírám na obzor. Tma už pomalu ustupuje krvavému východu. Nebe se zabarvuje doruda, přes jasně růžovou až do oranžové. Kdyby mi ve výhledu nebránily siluety kopců a Lipnického hradu, určitě bych už viděla slunce. To, na které se už po tolika mrazivých dnech tak těším. Je zvláštní, jek se některé věci jeví, než se konečně doopravdy ukážou. Ty barvy už ve mě vzbuzují strašnou nedočkavost, takovéhle velkolepé entrée jsem snad ještě nikdy neviděla.   Koukám dál, paprsky pořád nikde. Už mě to začíná dosti provokovat. Najednou se ale ony křiklavé tóny těch vášnivých barev začínají rozplývat přes fialovou, modrou až do šedi... Tak to mě dopaluje! Z ničeho nic se spouští liják ve kterém se objevují sem tam vločky velké jako trakaře. Zjišťuji, že ke své smůle nemám deštník a kapucou moje bunda naneštěstí také nedisponuje. Holt se musím smířit s tím, že ať den začíná jakkoli úžasně, vždy se stane něco, co ho spolehlivě pokazí. Vystupuji z autobusu , okamžitě mám mokro za límcem. Zhluboka se nadechnu (div se neutopím kapkou, která mi zabloudila do nosu) a s kyselým výrazem a hlavou vtaženou mezi zdviženými rameny vykračuji loužemi vstříc dalšímu nepříjemně dlouhému dni ve škole.