Jako hodinky

Každý večer, přesně na minutu o půl osmé, vyrážím se psem z domu. Nikdy neměním startovní čas ani trasu, vždy jdu stejným tempem. Jinak řečeno, rozhodně nejsem vůbec nijak konzervativní. Svižným krokem "své kolečko" obejdeme přesně za půl hodiny, tedy 20:00 jsme zpátky doma.

Naše trasa vede polní cestou prudce dokopce, chvíli po hřebeni, a potom prudce z kopce na úpatí, kde se zase sbíhá s tou, po které jsme přišli. Přesně v tom místě, mezi oběma cestami stojí za vesnicí opuštěný dům. Okna má umístěna tak šikovně, že mě jeho obyvatelé vždycky krásně vidí přicházet i odcházet z pravidelné vycházky.

Když jsem se tudy před dvěma dny vracela, potkala jsem se tam s paní domu. Celá vysmátá na mě volala: "Ty Týno, my už si podle Tebe i řídíme hodinky. Když mě kluci zlobí, pohrozím jim, že půjdou spát ještě než půjdeš na vycházku. A když se vracíš domů, to už ví, že musí jít spát, že už je pozdě." Těžce se mi skrývalo překvapení. V tu chvíli jsem konečně pochopila, proč se na mě ti malí uličníci vždycky tak strašně mračí. Kvůli mě chodí spát, a mnou jim vyhrožují. No to jsou mi tedy pořádky.

A tak, navzdory všem mým zvykům a pravidlům, jsem včera vyšla až o půl deváté. Třeba si to u nich alespoň na čas vyžehlím.