POHLAZENÍ

Anotace: Někdy stačí tak málo, aby byl den veselejší....

Pomalu jsem se vlekla ulicí. Supermarket jsem měla již z dohledu.Ověšená plnými nákupními taškami, lehce zamračená a zadumaná,přibližovala jsem se k domovu.

Přemýšlela jsem si o svých věcech, o pátečním telefonátu, o velkém množství SMSek, o vztazích, lásce, zradě, zbabělosti...a o nabídce vyšší funkce v zaměstnání. Také to znáte? Když si něco řešíte v soukromí, vždy se k tomu téměř spolehlivě přidá něco vypjatého z práce. A nebo i odjinud zajisté něco neodkladného vybafne. Možná to tak ,,někdo nahoře" schválně zařizuje. Aby se člověk neplácal jen v jednom marastu. Jeho myšlenky se spravedlivě rozdělí mezi několik.

A vtom jsem ji potkala. Šla proti mně a asi mě již nějakou dobu pozorovala. Vlastně, byla spíš vlečena svou maminkou. Mohlo jí být tak kolem tří až čtyř let. Když jsme se spolu míjely, podívala se na mě a zeširoka se usmála. Tak dětsky, jen pusinkou. Nešlo jinak, než jí to oplatit. Měla jsem v tu chvíli pocit, jako kdyby tušila, že právě potřebuji pohladit. Ten její úsměv to pro danou chvíli dokonale splnil.

Ještě nějakou chvíli jsem před očima viděla její tvářičku a po zbytek cesty domů jsem se usmívala.