Jarní den, nesmělý muž a pohledná studentka

Anotace: Můj známý byl na jednom z mnoha tradičních veletrhů. Podobně jako každý jiný veletrh postával celé hodiny na ploše jednoho z rozlehlých výstavních stánků. Během táhnoucího se času si nemohl nevšimnout nedaleké expozice, v níž se pohybovala dvojice dívek

Každodenně přicházel obchodník na svůj stánek dokonale upraven. Pro každý den měl dobře padnoucí oblek a k němu vhodnou celokoženou obuv. Naproti tomu dívky z nedalekého stánku měli na sobě vždy stejné šaty, tedy těsné trikoty a legíny. Hodiny dopoledne kvapně plynuly a kolem poledne už byl ve výstavní hale natolik prohřátý vzduch, že mnohým vystavovatelům bylo k zalknutí. Vysvobození pro vystavovatele znamenalo až zaclonění střešních oken poměrně moderního pavilónu.
Pohledy obchodníka ve středním věku a jedné z dívek v růžovém trikotu se několikrát střetly. Údajně čtvrtý den výstavy, když už si obchodník s dívkou věnovali i pár úsměvů, uzrálo v muži rozhodnutí, že bude jednat.
Odhodlaně vykročil směrem ke stánku promotérek. K jeho nelibosti dívka s níž si tolik vizuálně rozuměl byla v tu chvíli v nejvzdálenějším a poněkud tmavém koutě jejich stánku společně s podsaditou padesátiletou paní majitelkou. Proto byl nucen na poslední chvíli změnit směr své chůze. Roztržitě zmizel pod úrovní výstavního pavilonu. Tápal. Po dlouhém přemítání v prostorách veletržní restaurace učinil rekapitulaci jednotlivých kroků, jak bude postupovat, jakmile se ocitne v těsné blízkosti stánku dívek.
S lehkou nejistotou, ale těžkým očekáváním se nadechl, vystoupal schody a rázem stál u dívek.
„Dobrý den, zdravím vás. Sleduji, jak tady celý den postáváte a bez možnosti občerstvení. Napadlo mě, mohl bych vás pozvat na skleničku?“ pravil poněkud neomaleně.
Na vzdálenost pouhých dvou kroků k němu přistoupila dívka, o níž tolik stál. Usmála se. Beze slova stála a dlouze pohlížela do jeho očí. To známého zneklidnilo, a proto bezprostředně doplnil svou nabídku. „Tak co, přijdete k nám na skleničku?
Dívce zčervenaly tváře.
Nebo řídíte? Jste tady vozem?“
Několik nekonečných chvil mlčela…
„Tož to né, já su tady šalinó !“ hlasitě zvolala pohledná dívka.
Známý zůstal nehnutě stát. Snad po dobu několika vteřin. Jakmile začal přicházet k plnému vědomí, kvapem se dívce uklonil a v mžiku zmizel v útrobách svého domovského stánku.
Se stejným zaujetím i nefalšovaným pohnutím mi známý s odstupem času vyprávěl, jak nemile byl překvapen. Dívka působila tak křehce, jako bytost z dávných balad. Jediná věta z jejich úst zcela rozptýlila jeho představu o éterické bytosti. Rázem bylo po možnosti seznámení, alespoň týž den seznámení nebyl schopen.
Jeho zklamání nezmírnilo ani to, že byl v úplném závěru veletrhu (díky své kolegyni z domovského stánku) přece jen seznámen s dívkou v legínách. Jeho přání tedy nakonec bylo vyslyšeno. Vše bylo nicméně velice překotné a ihned po požití skleničky dívka pospíchala z výstaviště na svou oblíbenou „šalinu“, zatímco známého, čekal dozor při demontáži veletržního stánku a v noci odjez stovky kilometrů do místa jeho trvalého bydliště.