Asiat a mohutný muž

Anotace: Zápisky z jedné cesty metrem...

Asiat a mohutný muž

To, co Vám budu vyprávět, byla vskutku zvláštní situace. Jel jsem večer metrem, vracel jsem se domů. Vagóny metra byly poměrně prázdné,
a tak když jsem nastoupil, nebyl problém najít si prázdné dvojsedadlo, abych se nemusel mačkat vedle někoho jiného. Sedl jsem si téměř
na začátek vagonu, čelem ve směru jízdy.

Obvykle si v metru čtu, ale protože byl večer a byl jsem už celkem unavený, nechtělo se mi vyndat z batohu knížku, otevřít ji a číst si, jak obvykle dělávám. Čtení v metru je asi tou nejlepší činností, jak se ubránit zvídavému pozorování ostatních cestujících, kteří toto v Praze nějak moc nekvitují. Je to zvláštní. Jsem také z velkého města a tam mi nikdy nepřišlo, že by lidé na člověka, který se po ostatních ze zvědavosti dívá, nazírali nějak divně – jako na někoho zvláštního.

Když jsem si tedy nečetl, nezbývalo mi, než se koukat po ostatních, abych se během jízdy přes ty od sebe nejvzdálenější zastávky nějak zabavil. Nevím, jestli je to zvláštní nebo normální, ale přestože jsem už pobýval v Praze téměř rok, ještě nikdy jsem nenašel čas nebo chuť si projet všechny tři linky metra z konečné na konečnou. Přitom v Londýně jsem strávil pouze týden a tam jsem více než polovinu mnohem rozhlehlejší podzemní dopravy procestoval. V Praze takhle nevím, jestli jsou skutečně stanice, kterými každodenně projíždím ty nejdále od sebe, ale myslím že jo. Jet z Nových Butovic na Smíchovské nádraží, je skutečně za trest. Jsou to jen tři stanice, ale je to tak dlouhá cesta, že během toho stihnete přečíst spousty stránek knížky, nebo poslechnout několik písniček, jestli patříte k těm, kteří si nedokáží představit cestování městskou dopravou bez sluchátek v uších.

Taky jsem takový býval, ale teď už vím, že sluchátka vám nejen dávají potěšení z poslouchané hudby, ale zároveň vám ubírají možnost poslouchat spoustu zajímavých hovorů jiných lidí a v neposlední řadě z vás mohou udělat naprostého ignoranta – alespoň v očích ostatních, a to když vás bude nějaký starší, mnohem starší spolucestující žádat o uvolnění místa a vy, zaposlouchaní do své hudby, o tom vůbec nebudete mít tušení. Ostatní lidé, kteří s Vámi pojedou o tom ale tušení budou mít a vy se tak stanete v jejích očích momentálně tím nejhorším. Tito lidé často zapomenou na to, že ještě před několika okamžiky byl tím nehorším jejich šéf, který je při jejich odchodu z práce tak nehorázně naštval, že po nich ještě něco chtěl, ačkoliv už zbývalo do konce pracovní doby jen pár minut, během kterých jsou zvyklí už nic nedělat. Najednou se stanete tím nejhorším Vy a je úplně jedno, že tito lidé přehlédnou sluchátka, které máte na uších a které Vás, za vaše ignorantství omlouvají.

Zpět ale k mé večerní cestě pražským metrem. Sedím tedy na začátku vozu a protože se mi nechce ani číst, ani nemám možnost koukat na ostatní cestující v tomto vagonu, protože přede mnou už mnoho míst, kde by tyto objekty k pozorování mohly být, není, koukám skrz okna do předchozího vozu. Takové pozorování je ale vždy nezajímavé. Jak neslyšíte a nevidíte situace zblízka, je to o ničem. Zaujal mě ale pán v mém vagónu, který seděl úplně vepředu. Ode mě vzdálený tak na tři metry. Byl to nějaký Asiat – asi Číňan. Muž tak okolo šedesátky, možná i starší. Vyzařoval ze sebe moudrost a myslím, že to je určitě hlava rodiny, která má možná svou pozici díky národnosti, které je, už předurčenou. Ví, že ho jeho žena a děti budou poslouchat, ale tento muž rozhodně nevypadal, jako ten, který takovou pozici má a poslušnost vyžaduje. Vypadal tak moudře, že nepochybuji o tom, že je pravou hlavou rodiny a že ho jeho blízcí dobrovolně rádi poslouchají a naslouchají mu.

Snažil jsem se na toho muže moc okatě nedívat, protože nevím, jak to jiné kultury vnímají a protože se snažím k menšinám chovat kladně nebo alespoň neutrálně. Takže se snažím, abych k nikomu neprojevil neúctu. Takoví lidé to nemají jednoduché – žít v cizí zemi určitě lehké není.

Jak jsem se snažil, až tak moc na toho staršího asiata nedívat, tak jsem se trochu zaposlouchal do jednoho hovoru dvou mužů. Seděli za mnou, už ani nevím, o čem se bavili ale vím, že to velmi upoutalo mou pozornost. Věděl jsem, že se na ně neotočím, ale že si počkám, až budu za nedlouho vystupovat, abych se na ně podíval. Velmi mě zajímalo, jak vypadají. To o člověku dost řekne – dokreslí mi to o něm představu. Ale vzhledem k tomu, co se dělo později, jsem na to úplně zapomněl a vzpomněl jsem si na tento dialog vlastně až teď, když si celou tu svoji vzpomínku vybavuji.

Asi dvě zastávky poté, co jsem se stal spolucestujícím zmiňovaného Asiata, přistoupil k nám muž. Byl poměrně vysoký – tak okolo190 cm, ale je možné, že byl ve skutečností nižší, ale že vysoký dojem vytvářela mohutná postava. Vrcholem této mohutné postavy ukryté v tmavě modré bundě velmi nemoderního střihu, byla mohutná hlava ukrytá v čepici. Ten muž měl velmi výrazný nos, nosil brýle. Zpod čepice vykukovaly mokré vlasy. Celkově muž budil dojem, jako by právě uběhl pět kilometrů a pak na poslední chvíli dobíhal vlak, totiž metro. Ptáte se proč nemohl být třeba po sprše? To určitě nebyl, to vám ale vysvětlím později.

Tento muž si sedl také na úplný začátek vagonu. Mezi ním a starým asiatem byla jen ulička. Ten starý moudrý asiat se mezi tím pootočil tak, že neseděl tak, jak je na sedadle typické, ale seděl bokem, čelem do uličky a koukal se stejně jako já do předchozího vagonu a občas, podle pohybu jeho hlavy, jeho oči zaměřili pozornost na velmi rychle ubíhající cestu – na koleje, které jsou vidět v mezeře mezi vagony.

Asiat byl tedy čelem pootočený do uličky. Mohutný muž, který nastoupil a kterému bylo asi tak 40 let, si sedl taky tak. Asi proto, že sedačky nejsou stavěny pro tak mohutné postavy a vzhledem k tomu, že na dvoj-sedačce, kterou si tento mohutný muž vybral, už seděl nějaký člověk, ani nevím, jestli muž nebo žena, neboť to byla skutečnost, pro celou situaci naprosto nezajímavá, nezbývala pro tohoto mohutného muže jiná možnost, jak se posadit.

Tento mohutný muž byl vskutku zvláštní. Někdo vypadá v brýlích velmi inteligentně, přestože to může být naprostý blbec. Tento muž vypadal jako blbec. Samozřejmě ho neznám a tak nesoudím. Jen říkám, jak vypadal. Tento dojem utvářela mohutná neandrtálská hlava. A mokré vlasy vystupující zpod čepice a oblečení působící celkově starým dojmem utvářelo zvláštní dojem. Dojem muže, který mohl být klidně vrahem, nebo mužem, který bydlí se svojí velmi starou matkou v zaneřáděném bytě a muže, který možná nevede šťastný život. Šťastný život nevede možná kvůli tomu, protože ho dennodenně potkávají pohledy zvídavých lidí, kteří přemýšlí stejně jako já a říkají si, co je asi tento muž zač. A nejde jen o dojem, jaký muž svým vzhledem vyzařoval, ale i o něco jiného, ale k tomu později.

Muž tedy koukal na muže. Totiž mohutný muž koukal na Asiata. Tento asiat, který narozdíl od našeho nového, čerstvého spolucestujícího vypadal velmi moudře, působil také zvláštně, alespoň pravděpodobně pro toho mohutného muže, který totiž sledoval to, jak se Asiat otáčí a kouká do mezery mezi vagony s výrazem, který asi doprovázely myšlenky typu: „Co ten vietnamčík dělá, kam to čumí?“ Asi to nebyl Vitnamec, ale to je často lidem fuk. Všechny nahází do jednoho pytle. Starý Asiat věděl, že po něm tento muž koukal a tak se ve chvíli, kdy se mohutný muž nedíval, podíval pro změnu on na něj. Moc by mě zajímalo co si asi ten náš Asiat říkal. Asi si o něm myslel podobné, co já, protože jak jsem později zjistil, tento mohutný muž poměrně dost smrděl – zapáchal.

Proto nepředpokládám, že byl čerstvě po sprše. Smrděl lidským potem a smrdělo mu tím jeho potem i jeho oblečení. Starý Asiat pak zase koukal na předchozí vagon a ten mohutný muž pak zase na něj a takto se situace během snad jediné projeté zastávky několikrát opakovala. Byla to zvláštní situace, která vyvrcholila tím, že se ten mohutný muž postavil, popošel pár kroků a sedl si na sedačku přede mnou. Takže teď seděl naproti mě. Já velmi rychle zjistil, jak tento muž smrdí a až v tom okamžiku jsem si možná všiml jeho mokrých slepených pramínků vlasů a celkově ještě více jeho obličeje, který skutečně působil spíše obličejem neandrtálce.

Asiat nevěděl, co si má myslet a v době, kdy si ten muž přesedal, na nastalou situaci bezpochyby chvíli myslel a říkal si: „Proč ten zpocený muž vstal a přesedl si?“ Proč si přesedl? Asi si přesedl, protože naproti mě byla volná jednosedačka a sedět na ní, je pohodlnější, než sedět na dvojsedačce, kterou sdílíte ještě s někým jiným.

Pak mě tento muž, který působil tak hloupým jednoduchým a bezduchým dojmem, překvapil. Vyndal knížku a začal si číst.