Porodní deník

Anotace: jak můj syn na svět přišel

Jak Honzík na svět přišel

17.5 večer
Píšu si s kamarádkou. Dělá si ze mě legraci, že v noci pojedeme a že miminko se narodí na mé narozeniny. Zasměju se a ukončím konverzaci, protože začíná hokej. Ležíme s manželem na gauči, on bedlivě sleduje, zatímco já přemýšlím o tom, že už druhý den je miminko v břiše nezvykle klidné, sem tam se pohne, ale už nedělá své obvyklé výpady do všech stran. Najednou manžel strašně zařve GÓÓÓL a já se strašně leknu a vím, že i to dítě ve mně nadskočilo, až se mi z toho udělalo trochu nevolno. No nic, je 11, jdu tedy spát.

18.5 0.30
Do snu se mi promítá zvláštní bolest procházející celým mým tělem. Najednou se budím a cítím, že ta bolest je skutečná. Chvíli počkám, odeznívá. To jsou ti noční poslíčci, říkám si. Usínám, ale po pěti minutách mě budí ta samá bolest. Začínám sledovat budík. Menstruační bolesti přicházejí v intervalech 5-7 minut, nijak nezesilují a netrvají dlouho (kdybych věděla předem, že mají trvat dlouho, vůbec bych se neznepokojovala). Kolem půl druhé se zvedám z postele a to už cítím, že ten stav není normální a něco se začíná dít. Vstanu a v tu chvíli ze mě odejde trocha nějaké vody a za ní hlenová zátka. Celá se roztřesu. Jdu do koupelny, zátka dál odchází i s trochu krve. Napouštím si vanu. Ležím hodinu ve vaně, hladím si břicho a vím, že mě čeká posledních pár hodin s miminkem v břiše, že moje těhotenství chtě nechtě končí. Těším se, že miminko se skutečně narodí na mé narozeniny. Bolesti stále nepravidelné 5-7 minut a nezesilují.

18.5. 3.30
Budím manžela, který spí v obýváku, protože usnul u televize. Jemně s ním třesu, otevře jedno oko a dívá se na mě. Říkám, že je to tu, že pojedeme do porodnice. Manžel ospale zavrčí, ať si z něj nedělám srandu a přetáhne si peřinu přes hlavu. Jeho klid bych chtěla mít. Znovu ho budím, protože okamžitě usíná, a to už se tedy zvedá, vyptává se, obléká se a jde si dát kávu a cigaretu. Já mezitím posbírám posledních pár věcí a zkontroluji seznam toho, co jsem měla udělat v den odjezdu – odlakovat nehty, vyprázdnit peněženku, atd… Za chvíli nasedáme do auta. Je krásná, ale mrazivá noc, nula stupňů, ptáci zpívají a na obloze svítí zvláštní miniaturní srpek Měsíce. Vzpomínám v duchu na takové noci, kdy jsme se s mou sestřenicí k ránu vracívaly z diskotéky domů. Teď mi začíná úplně jiný život.

18.5. 4.00
Přijíždíme do porodnice a zvoníme na zvonek. Přichází ne zrovna příjemná porodní asistentka asi v mém věku a bere mi tašku. Manžela posílá pryč, že tak hodinu bude trvat, než mě vyšetří, sepíšou anamnézu, atd. Nestíhám se s ním ani pořádně rozloučit a odjíždí do práce. Sestry mě připojují na monitor a jiná PA (por.asistentka) se mnou sepisuje rodinnou anamnézu. Mít větší bolesti, tak nejsem schopná lovit v paměti takové kvantum informací, které po mně chce uvést. Ale paní je hrozně fajn, mluvíme o mé poslední práci a jak je těžké najít uplatnění v oboru, který jsem vystudovala. Rozednívá se a obě konstatujeme, že bude nádherný den.

18.5. 5.00
Přichází ta první PA a odvádí mě do šatny, kde si bere mé oblečení a dává mi anděla. Polévá vložku a zjišťuje, že tam není žádná plodová voda, jak jsem si myslela. Na chodbě někdo zakřičí URGENTNÍ SEKCE a PA mě nechává samotnou v šatně, všichni běží pryč. Sedím s téměř holým zadkem na lavičce, prohlížím si časopis a smskuju rodině a přátelům. Je mi zima. Nikde nikdo. Uběhne půl hodina. Vrátí se jiná PA a řekne, že doktor už jde, aby mě vyšetřil. Hurá, konečně se začne něco dít. Jen se mi zdá, že bolesti ustupují. Přichází doktor. Měří tak stejně jako já, takže nic moc velký, respekt nebudí a jak se později dozvídám, je mu 26 (mně 28) a obecně je v nemocnici znám pod přezdívkou MLUVKA. Zašeptá pozdrav a ukáže mi, že mám jít na křeslo. Je mi dost trapně, protože vidím, že i jemu je nějak trapně, vylézám na kozu, přichází sestra, chlístne do mě pálivou, studenou dezinfekci, že vidím všechny svaté, doktor se dívá do počítače, mlčí a zívá. Pak se milostivě otočí ke mně a zpomaleně potichu povídá – tak se na to podíváme. O něco si zapře nohu a vyšetřuje mě, přijdu si fakt blbě. Skončí s vyšetřením, beze slova. Opět jdu na monitor. Tentokrát už tam fakt kontrakce žádné nejsou. Vstanu a jdu vedle na ultrazvuk. Doktor opět mlčky jezdí po břiše sondou. Pak vstane a odchází k počítači, kde hlasitě zívá, ale nic neříká. Ptám se, jestli mám jít jako za ním nebo co. Omlouvá se a kyne mi, že mám jít za ním. Zpomaleně mi vysvětluje, že to na porod nevypadá, ale že si mě nechají na oddělení šestinedělí, kdyby se něco začalo dít. Víc se nedozvídám.

18.5. 7.00
Přichází sestra z šestinedělí a odvádí mě na oddělení. Loučím se s porodnicí a tuším, že dnes se asi nic dít nebude. Dostávám se na pokoj, kde jedna maminka už miminko má, to děsně křičí (24 hodin denně) a druhá nastávající maminka rozdýchává kontrakce, protože jí před hodinou zavedli tabletu na vyvolání porodu. Paní se mi zdá dost hysterická, ale co já vím, že jo, ještě jsem nerodila. Celý den se snažím polehávat, bolesti se opakují, ale tak po 5-10 minutách, stále nepravidelné. Sestra chodí každou hodinu poslouchat ozvy dítěte a 4x denně točí monitor, kde děloha neprojevuje žádné známky neklidu. Nikdo mi nevěří, že nějaké bolesti mám. Prý to může trvat dlouho, klidně 4 dny. V 11 přichází primář a říká, že do zítra si mě tu nechají a buď půjdu domů, nebo mi to vyvolají, jak budu chtít. To mám teda radost.

18.5. 17.00
V pět odpoledne přiváží maminku, které vyvolávali porod ráno. Upadla ve sprše těsně před porodem, má na koleni led a je celá pomlácená. Ke všemu jí sama nevyšla placenta, museli ji vyndat v narkóze. To mě dost vyděsilo. S maminkami si povídáme a smějeme se. Děti řvou jako tur a já už nespala 16 hodin a tu samou dobu mám bolesti. Je to dost zápřah na psychiku, když ležím někde, kam zatím vůbec nepatřím. Později večer se v jídelně seznamuji s dalšími dvěma čekatelkami a sdělujeme si naše dojmy. Obě jsou na tom hůř než já, už jsou tam dva dny a bolesti nemají žádné. Kecáme do půl 11 a já se vrtím na tvrdé jídelní židli, protože mě bolí břicho a jsem děsně nafouklá.

18.5. 23.30
Ležíme v postelích a loučíme se s přáním dobré noci. Pohotovostní světlo nad umyvadlem svítí a já pomalu usínám. Jsem pořád šíleně nafouklá, že mám pocit, že vyletím, ale chce se mi strašně spát. Otočím se na bok, zavřu oči a najednou se ozve rána jak z děla a ze mě se valí voda. Šíleně se lekám a řvu – doprdele, mně praskla voda! – kolegyňky se budí, prosím je, ať zazvoní na sestru a koupu se v hektolitrech vody, která ze mě vytéká šílenou rychlostí v šíleném množství. Přichází nejdříve dětská sestra, zvonky jsou vtipně napojeny pouze na dětskou, která musí dojít pro ženskou sestru, která musí zavolat pro PA, která mě pak dovede do porodnice. PA přichází a říká mi, co si vzít s sebou. Klepu se strachy a nevím, co hodit do „rodící“ tašky, vím, že chci hlavně foťák. Je mi trapně, protože ta voda teče prostě všude po podlaze a kolegyňky na mě rozespale koukají a PA trpělivě čeká. Pak společně odcházíme, jdu jak připo…, vypodložená asi deseti porodnickými vložkami.

19.5. 0.30
V porodnici už na mě čeká doktorka. Opět na mě chlístnou dezinfekci a následuje nepříjemné vyšetření s ještě nepříjemnějším zakončením – Hamiltonem. Snažím se uniknout té bolesti a šplhám na koze vejš a vejš. Doktorka konstatuje, že se mi můžou teď rozjet bolesti, ať se nehrozím a že můžu špinit. Prý jsem otevřená maximálně na prst. A rodit můžu až další den, že to nijak nevadí, že mi odešla voda. Jdu na monitor a jsem otrávená. Kontrakce na grafu minimální a moje bolesti taky. PA mě odvádí do čekacího pokoje a upozorňuje mě, že mám štěstí, protože je to pokoj poslední a nejlepší. Je tam televize a obrazy na zdech a smrdí tam děsně dezinfekce. Mám si lehnout a odpočívat, porod může přijít za dlouho. Tuhle větu uslyším v následujících hodinách ještě stokrát. Kroutím se v posteli a bojím se pohnout, voda stále uniká ve velkém množství, přijde mi to hrozně divné a necítím se dobře. Bolesti trochu zesílily a opět přichází celkem pravidelně po deseti minutách. Spát se u toho nedá. Každou hodinu přichází jiná PA a poslouchá ozvy. Všechny PA jsou velice chladné a nepříjemné. Stěžuji si na bolest, ale dostává se mi stále stejné odpovědi – nic to není, bude hůř, prý si mám zvyknout. Někdy nad ránem prosím PA, aby mi otevřela okno, zavrčí na mě, ať si ho otevřu sama. Obecně jak doktoři, tak sestry a PA jsou v této porodnici nepříjemní a arogantní.

19.5. 07.00
Přivážejí mi snídani. Přijde mi to divné, že mě pořád nechávají jíst. Mám obrovský hlad, takže to sním. Pak následuje monitor, opět žádné kontrakce a miminko se má čile k světu a podle monitoru prospívá a vůbec mu nevadí, že je tam jak ryba na suchu. Kolem jedenácté přichází doktor a říká, že mi nasadí antibiotika kvůli možné infekci, když už jsem tak dlouho bez vody a porod nikde. Vysmívá se mi, že mě to bolí, že to musí bolet a že to bude bolet ještě dlouho, protože porod se podle všeho nechystá. Vystřídá ho sestra, která mi dává kanylu do žíly a pouští infuzi s ATB. Nevím, čím to, ale kolem 12 se mi zesilují kontrakce. Podezřívám doktora, že mi dal do žíly místo ATB něco na podpoření kontrakcí. Začínám prodýchávat.

19.5. 13.00
Je po obědě a stahy začínají fakt sílit a objevují se pravidelně po 5 minutách. Bolí mě celý podbřišek, ale podle PA to není ještě ono, že musí bolet celé břicho seshora dolů. Při každé kontrakci se kroutím v posteli jako žížala a dýchám podle toho, jak jsem se naučila v kurzu. Dýchám tak už vlastně od rána a zjišťuji, že mi teče krev z nosu ze samého nosního dýchání. Z dálky slyším rodící maminky a pláč dětí. Některé rodičky jsou obzvlášť hlasité a hysterické, přijdu si občas jako na natáčení porno filmu.

19.5. 15.00
Kontrakce neuvěřitelně zesilují a já při nich už nevydržím v posteli. Vždy, když bolest nastupuje, musím seskočit z postele, zapřít se rukama o hranu a prodýchávat. Prodýchávám už jen pusou, protože je to pro mě tak lepší a jak nás učili v kurzu - co je pro nás příjemné, to je dovoleno. Při jedné takové kontrakci přichází PA a vynadá mi, jak to dýchám, že mě snad v kurzu učili, jak dýchat. Posílám ji v duchu do patřičných míst a dál si to funím pusou. Ještě mě nabádá, abych si šla lehnout, že to nic není, že porod přijde za dlouho. Za chvíli přichází jiná PA a já už se ptám, jestli jde požádat o císařský řez. Vysměje se mi a řekne, že samozřejmě ne. A že budu ráda, když porodím spontánně, že poporodní bolesti nebudou tak velké. Do prčic, mně je šumák, co bude po porodu, potřebuju teď hned porodit nebo nějak utišit bolest, jakkoliv.

19.5. 16.00
Přichází sestra, že mě musí přestěhovat, protože přivezli předčasně rodící maminku a potřebují ji dát na můj pokoj, který slouží jako pokoj JIP. Tak se balím a odcházím do jiného pokoje, kde už je jiná maminka, prodýchávající kontrakce. Chvilku si povídáme a pak obě prodýcháváme kontrakce. Ona už má podle všeho těsně před porodem, protože najednou vystřelí a hledá doktora, který zavelí RYCHLE NA SÁL, a já opět zůstávám sama. Jsem poslední rodička –nerodička v ten den. Celý den se rodilo jako o závod a já stále nic. Jsem otrávená, unavená, začínám ztrácet síly. Nespala jsem už 38 hodin. Bolesti nastupují stále častěji a já chodím do sprchy a sedím tam na míči, což dost pomáhá. Ještě kdyby ta voda ze mě pořád necákala. Doktor mě chodí kontrolovat a ptá se, jak se mám. Absolutně nereaguje na to, že tam stojím v křeči u postele a třesu se při kontrakci. Prý si mám lehnout, že potřebuju nabrat síly, porod přijde za dlouho.

19.5. 18.00
Už se to fakt nedá. Začínám cítit tlak na konečník. Dlouho už za mnou nikdo do pokoje nepřišel, polévá mě studený pot a při kontrakci křížím nohy k sobě. Začínám se bát a vylézám na chodbu, najít nějakou PA nebo doktora, který by se na mě podíval. Už 20 hodin se do mě nikdo nepodíval, tak jak můžou vědět, že se nic nechystá, když já lezu bolestí po podlaze? Na chodbě nikde nikdo. Z dálky slyším televizi a běžící hokej, zřejmě se všichni dívají. Doplazím se zpátky do pokoje a čekám na další kontrakci. Ta přichází a je horší než všechny předtím, klekám si na zem a říkám si – je to tu, porodím sama dítě na podlahu. Zvedám se a znovu vyrážím na chodbu a do sesterny někoho hledat. Opět nikde nikdo, je tohle normální??? Najednou vidím někde vzadu mihnout se PA a volám na ni, jestli může přijít. Otráveně přichází a ptá se, co je, tak jí říkám, že cítím tlak na konečník a jestli mě nemůže prohlédnout doktor. Něco nedůvěřivě zabrblá a vede mě na monitor. V duchu kleju, že nechci na žádnej posranej monitor, že potřebuju prohlídnout vevnitř, ale aspoň se něco děje, tak poslušně sedím a klepu se zimou. Na monitoru vystřihnu pár ukázkových kontrakcí, ale nejdou za sebou pravidelně, PA jen mrkne a jde dál. V křesle nemůžu vůbec vydržet, při kontrakci se klátím ze strany na stranu k obecnému pobavení všech PA, které kolem chodí. Hokej už zřejmě skončil. Najednou už fakt nemůžu a hučí mi v hlavě a břicho mě tlačí. Stále jen podbřišek, ale strašně silně. Zaregistruju mezi bolestí, že jde kolem bílý plášť. Rychle zastavuji doktorku a v předklonu ji prosím, žebrám, aby se na mě podívala, skoro brečím. Doktorka po chvíli souhlasí a vede mě na křeslo. Opět stejný scénář se šplouchnutím dezinfekce. PA žbrblá, že na monitoru nic není, že to k porodu určitě nebude. A další přístojící taktéž konstatují, že u mě se porod rozhodně nechystá. Kde sakra berou tu jistotu? Doktorka do mě sáhne a zhrozí se, že jsem otevřená na 7 centimetrů. PA spadne pusa. Doktorka říká, že mi tam zbývá ještě nějaký poslední vak blan a vody, ale to už mi píchnou na sále. A prý, jestli už jsem po přípravě, klystýr a tak. Kroutím jen hlavou a PA taky, že ne, paní Lošková přece nebyla k porodu. S úlevou slézám z křesla a jsem šťastná, že konečně je porod tady a že se na mě laskavě někdo po celém dnu a noci podíval. PA mě odvádí do místnosti na klystýr, který prý příjemně prohřeje břicho, ale mě to neskutečně vevnitř pálí a nepřijde mi na tom nic příjemného. Půl hodiny sedím na wc, do toho kontrakce, moc pěkná kombinace. Přichází pro mě PA a odvádí mě na porodní box, ten nejnovější, nejhezčí, na kterém jsem už dříve při prohlídce porodnice, demonstrovala ostatním nastávajícím maminkám, jak se leze na porodní lůžko. Tam už na mě čeká jiná PA, která mi vysvětluje, co bude následovat. Ptá se, jestli má zavolat manžela, říkám, že ne, stejně by to nestihl. Jdu do sprchy na míč a hovím si tam dobrou půlhodinu, PA je tam skoro pořád se mnou, za což jsem jí vděčná. Funím, ale nijak nehekám, rozhodně se snažím nebýt hlasitá, nebo vlastně nemám ani tu potřebu řvát nebo se jinak zvukově projevovat.

19.5. 20.00
Lezu ze sprchy, i když se mi nechce, ptám se, jestli můžu dostat něco na bolest, na epidurál je však pozdě, i když jsem ho původně chtěla, nebo jsem počítala s tím, že si ho nechám dát. Přichází PA, která nevěřila, že už je to tu, a souhlasí, že mi dá infuzi Nalgesinu. Mezitím lezu s mou „rodící“ PA na lůžko a prodýchávám. Než přijde druhá PA, ta první říká, že už je pozdě i na ten Nalgesin, že jsem na 8cm, že je tam ale ještě ne úplně zašlá branka a pak ještě ten vak vody, který mi teď píchne. Tak vzala ten pohrabáč nebo jak tomu říkají a trhla ten vak, ze mě se začalo znovu valit obrovské množství vody, které zaplavilo celé křeslo. PA velí, že teď už jen ta branka a že budu muset na bok a jednu nohu mi dává nahoru na podpěru. Je to hodně nepříjemné a při kontrakcích mám tendenci dávat tu nohu dolů, což nesmím, protože se naopak musím úplně uvolnit a PA mi říká, že musím pustit ten tlak do konečníku, aby sestupovala hlavičku. Tak to při každé kontrakci zkouším povolovat a jsem úplně vyřízená bolestí. Trvá to nějak dlouho, měníme bok a PA přináší infuzi, že musí zrychlit a zesílit kontrakce, které jsou moc slabé na to, abych začala tlačit. Napíchne mi kanylu, upozorní mě, že se mi rozbuší srdce a začíná kolotoč. Měníme opět bok, musím dýchat jako pejsek, ale nestíhám to, tak dýchám jako pes jen pusou, což jsme se v kurzu samozřejmě neučili, fakt mám jazyk venku a snažím se tu neskutečnou bolest a tlak udýchat. Pocit na tlačení ale nijak nemám. Udělá se mi špatně a zavírám oči, že už nemůžu, PA přichází s mokrým hadrem, dává mi ho na čelo, pouští mi kyslík a otírá tamponem vysušené rty. Šeptám, že si potřebuju odpočinout a že to nezvládnu, ale PA na to kašle a zase měníme bok a nutí mě, abych povolovala a už si i přitlačovala, že vidí hlavičku a vlásky. Tak to zkouším, rozčiluje mě ten kyslík, co mi fouká pod nos, snažím se trochu tlačit, kontrakce jsou strašlivé. Najednou PA volá na doktorku, že dítěti padá srdeční akce, doktorka přiběhne, ale hned je zase vše v pořádku, koukají do mě a doktorka velí, že můžu tlačit.

19.5. 20.30
Lehám si na záda, připevňují mi nohy, přichází další PA, dětská sestra, dětská doktorka a mě rodí moje doktorka s mou PA. Neumím ze začátku tlačit, nebo ani se mi nechce, ale pak to přichází a dávám do toho všechno, všichni mě povzbuzují a chválí a mně to dodává sílu, kterou fakt beru nevím kde. Cítím, jak se tlačí ven hlava, na další zatlačení jdou ramínka a pak zbytek. Děťátko ze mě vyklouzne a mě zaplavuje šílený pocit úlevy. Zničehonic je po bolesti, to je tak nádherné! Ukazují mi Honzíka, který je celý krvavý a jestli ho chci nejdřív umýt, tak říkám, že rozhodně ano. Odnášejí ho na mytí a doktorka čeká na placentu. Cítím pupeční šňůru, jak se dotýká mých stehen a je mi to strašně nepříjemné, ale placenta už jde ven, přichází PA s bílým kyblíkem, vidím doktorku, jak si placentu prohlíží a konstatuje, že je v pořádku.

19.5. 20.45
Přinášejí mi to malé zlatíčko a pokládají mi ho na prsa. Do té doby strašně řval, ale u mě se uklidňuje a prohlíží si mě velkýma krásnýma očima. Sestry se ptají, jestli ho chci přiložit k prsu, tak říkám, že ano, zkoušíme to a malý se kupodivu chytá, bude to savec! Pak mi dětská doktorka, mimochodem spolužačka z gymplu, povídá, že malý má 3060g a je úplně v pořádku. Mezitím už si doktorka chystá šití na hráz, nastřihla mě, ale já to vůbec necítila, musela jsem se zeptat. Honzíka si bere dětská sestra a dá ho na chvíli na vyhřívané lůžko, které přiveze ke mně, abych se s ním mohla pořádně seznámit. Je už večer a bohužel naproti mně je okno, ve kterém vidím totálně všechno, co se u mě dole děje a jak to tam vypadá. Doktorka mi vynadá, ať se tam nedívám a píchá mi dvě znecitlivující injekce. Samotné šití moc nebolí, ale je nepříjemné, naštěstí jizva není moc velká a jinak mám jen pár drobných trhlinek na kůži. Mezitím vtipkujeme s dětskou doktorkou a všechny ženské se mazlí s Honzíkem a říkají, jaký je to plyšáček. Také je prosím, aby mi ho vyfotili, tak sestry ochotně vše fotí.

19.5. 21.00
Konec šití, nohy jdou dolů, PA mě přikryje, strašlivě se třesu. Ani ne tak zimou, jako obecným vyčerpáním, úlevou a novou situací. Přichází ta nejhorší část. PA mi začne promačkávat břicho odshora dolů a v podbřišku na mě jde pěstí. Skoro řvu bolestí. Omlouvá se mi, že je to nutné. Odchází a nechává mě s Honzíkem samotnou. Beru si mobil a ze všeho nejdřív volám čerstvému tatínkovi. Nestačí se divit, bohužel nemůže za námi přijet, protože pil pivo. Pak rozesílám smsky oznamující narození syna. Jsem unavená, ale šťastná, že to mám za sebou, že jsem to zvládla a že se mi narodil krásný, zdravý syn. Po hodině přichází znovu PA a znovu provede svůj pěstní manévr. Pak přijde ještě jednou za hodinu a zatlačí naposledy.

19.5. 23.00
Přijíždí pro mě sanitář a krásně voní kávou. Říkám mu to a smějeme se. Veze mě potemnělými chodbami a sem tam je cítit vůně kávy z automatů. Na mém pokoji se ještě nespí. Kolegyňky mě vítají a vyptávají se. Přichází sestra, ukládá mě do postele, přináší večeři a ptá se, jaký si dám čaj. Přijdu si strašně důležitá a strašně si to užívám. Najím se, zhasneme, sestra znovu přichází a šeptá, že kolem půl třetí přijde a půjdeme do sprchy. Přeje mi dobrou noc, ale já stejně neusnu. Jsem plná zážitků a přetažená. Nespala jsem už 46 hodin. A děti sousedek řvou jako tur…