KRESBIČKA POZNÁNÍ

Anotace: zase ten autismus

Zvláštní chování, úzkostné stavy, zuřivost, křik, apatie, kývání, třepetání prsty, zvuky místo slov...

Ano, tímhle vším si můj syn procházel mezi prvním a druhým rokem života.
A my s ním. A stále čekali, až nám někdo vysvětlí, co se děje, proč se
tak děje a kdy a jestli to někdy přejde.



Podezření na autismus z úst psycholožky, s ujištěním, že je to velmi
předčasné, mi přineslo určité uklidnění. I přesto, že jsem vlastně vůbec
netušila, o co jde. Ale je dobré slyšet nějakou diagnózu, člověk se má
pak čeho chytit. My, rodiče postižených a nemocných dětí, prý podle
odborníků na nějakou konkrétní diagnózu čekáme. A musím jim dát za
pravdu.

Tak i když to bylo velmi předčasné a neměli jsme ještě internet, začali
jsme si schánět informace, kterých tehdy bylo velmi málo.



Dostal se mi do rukou časopis občanského sdružení Autistik Praha.
Pozorně jsme se začetla. Zajímavosti a fakta od rodičů, speciálních
pedagogů a psychiatrů jsem hltala jedním dechem. Většinou se vše týkalo
větších dětí a dospělých.



V tom mě upoutal jeden obrázek. Kresba asi tak dvouletého dítěte.

Tak přeci dítě, ke kterému budu moc přirovnat svého syna. Jenže popisek pod obrázkem mě srazil na kolena.

- ,,Takhle krásně maluje náš šestnáctiletý syn" - .....

Nevěřícně jsem koukala na obrázek před sebou a několikrát četla popisek. Marně jsem hledala nějakou chybu.

V tu chvíli mi asi poprvé došlo, s jak závažným problémem se budeme potýkat.



Od té doby již uplynulo dvacet let.



Ohlédnutí zpět mi roztáhne ústa do nepatrného úsměvu. Z očí už asi žádný
úsměv nezáří. Snad jen vrásky okolo nich se možná na kratičkou chvíli
vyhladí.

Tehdy mě ani nenapadlo, že kresbička dvouletého dítěte vytvořená rukou
šestnáctiletého hocha, bude ten nejmenší a naprosto nedůležitý problém.



Přesto se tento moment stal mezníkem v mém životě, který mi naznačil nelehkou cestu, po které budu muset jít.

Je pokryta spoustou slz opravdových, ale i těch od smíchu. Jsou na ni
stopy radosti, smutku, zmatku, vzteku, úspěchů a neúspěchů.



Ale největší otisk by se dal určitě nazvat slovem výzva.