TAK TAKÉ JEDNOU O MNĚ

TAK TAKÉ JEDNOU O MNĚ

Jeho nevědomost je leckdy až dojemná. Zaujatost nepatrnými detaily, absolutně logické myšlení, byť velmi zjednodušené, přísně ohraničená sebestřednost, nekončící rituály, absence empatie - ano, to je můj syn. Dívám se na něj láskyplně, a přemýšlím, kde se to vlastně všechno zašmodrchalo. Asi už v břiše. Muselo se něco pokazit. Jinak bych přeci neměla autistického syna.
Rozhodně nepatřím mezi ty matky postižených dětí, co své dítě, které se už na první i druhý pohled viditelně liší od běžné průměrné populace, považují za nejúžasnější dar. A ještě jsou za tento dar neskonale vděčné. Třeba osudu. Nebo Bohu. Ty, co to svádějí na Boha, těm tak trošku závidím. Pár jsem jich takových potkala. Měly v tom, proč byly takto obdarované, více jasno. Já bezvěrec jsem se musela k jakémus takémus smíření těžce probojovat za pomoci své vlastní intuice, logiky a hlavně hledání nějakého záchytného bodu.
Můj prazvláštní synek mi to nikdy moc neulehčil. Žil si svým vlastním autistickým životem a mě nechal tápat. Myslím si, že ke mně velmi často vzhlížel jako k nějaké velké věci, kterou je potřeba řádně vyzkoušet. Jeho neobvyklé hry a rituály byly leckdy opravdu zkouškou typu ,,kdo z koho“. Kdysi dávno se k mým zrakům dostalo vtipně dojemné povídání o tom, jaké dítě se do jaké rodiny dostane. Pán Bůh a Svatý Petr chodí tam nahoře nad mraky, a ze své ,,knihy dětí“ vybírají a rozdávají děti do rodin, které se jim zdají jako nejvhodnější. Vždy to umí perfektně zdůvodnit. Podle této teorie mi vlastně připadalo docela logické, že můj syn patří právě ke mně. Jako kdyby někdo tam nahoře věděl, že na nějaké velké mazlení nejsem, obdařil mě dítětem odmítajícím jakékoliv fyzické dotěrnosti.
Jenže se to někde trošku zvrtlo. Čím víc mě on odmítal, tím větší touhu po nějakém kontaktu jsem přeci jen měla já. Bylo to docela absurdní. Věděla jsem, že budu-li se snažit prolomit pravdivost pořekadla ,,z odříkaného chleba největší krajíc“, zlomí to spíš mě. Ale zkuste si poručit. Zkuste udupat i tu trochu mateřského pudu, který si najednou začal hledat své místo mezi mnou a mým synem.
Naštěstí nárazy reality, pokusy o jakékoliv sbližování, mě vždy hodily zpátky na zem. Jeho odmítání dotyků vyjádřené patřičným zvukovým doprovodem mě začalo pomalu ale jistě odrazovat od dalších dotýkacích pokusů. Myslím, že to ta příroda, nebo Bůh dobře zařídili.
Občas se setkávám s dotazy typu ,,co mi život s takovým synem dal a vzal“. Odpověď se velmi často odvíjí od momentální nálady a rozpoložení, v kterém se zrovna oba nacházíme.
Celkově by se ale dalo shrnout pár postřehů:
Umím si vážit každé chvíle, kdy je klid a pohoda.
Jsem více empatická k okolí.
Slovo psychiatrie ve mně nevyvolává žádné předsudky.
Pohybuji se v zajímavém prostředí.
Mám profesi, v které jsem se ,,našla".
Poznala jsem spoustu úžasných lidí.
A mnoho dalších pozitiv, na které si zrovna nevzpomenu.

Mám úplně šedivé vlasy.
Beru již mnoho let antidepresiva.
Patnáct let jsem byla těžce závislý kuřák.
Nikdy nebudu mít vnoučata.
Nikdy nebudu mít vnoučata.
Nikdy nebudu mít vnoučata...
Autor srozumeni, 20.02.2015
Přečteno 456x
Tipy 31
Poslední tipující: enigman, Lucky Boy, Robin Marnolli, A42, Henry Lee, AndreaM, Frr, jitoush, MARKO, bogen, ...
ikonkaKomentáře (23)
ikonkaKomentujících (11)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

mezi teď a nikdy je dlouhá doba...

26.02.2015 00:41:06 | enigman

Úúúúúžasně napsané. Žádný jiný komentář mě nenapadl. Snad jen, že z Tebe vyzařuje životní síla, že to je teda síla. ;-)

20.02.2015 20:44:07 | A42

Děkuji, děkuji, děkuji. Ta životní síla - hlavně na papíře, ten to unese. Hezký večer.

20.02.2015 20:45:42 | srozumeni

Ta síla nevypadá papírově.

20.02.2015 20:51:53 | A42

Milá paní Jiřino, již jednou jsem napsala o vaší tvorbě, že je krásná a moudrá. A dnes to znovu opakuji. Najít takto rozumný postoj k postiženému dítěti je velký životní dar. Já sama jsem jako čtyřletá onemocněla dětskou obrnou a chodím o holích. Mí rodiče to nesli velmi těžce, na jednu stranu mi občas připomněli, že nebudu nikdy sportovat, tancovat a nevdám se. Tak ať se s tím smířím. Na stranu druhou mě zase jako "chudinku" zahrnovali nepřiměřenou péčí. Dnes jsem už starší dáma, život jsem pravda neprotančila,ale jako chudinka se necítím. S manželem máme doma jeden invalidní vozík, dvě berle a hodně legrace. Vás článek mě přesvědčil, že jste statečná a skvělá žena. Přeji vám hodně štěstí a odvahy.Daniela

20.02.2015 20:08:22 | danaska

Děkuji Vám za milý komentář. ....A ještě navíc pěkně píšete...
Teď už jste asi určitě dávno svým rodičům odpustila. Asi se snažili, jak nejlépe uměli a nebo i neuměli. Ale to je nakonec problém i rodičů zdravých dětí, leckdy. Nikdo nemá patent. Ve svém okolí se občas setkám s klientem s těžkým mentálním postižením, a jeho máma třeba vypadá trochu zvláštně. Samozřejmě, že se takový nestandartní život na té psychice podepíše. A asi i na tváři a na jednání. A vždycky mě fascinovaly názory některých mých kolegyň na to, jak je to ,,dítě" takové či makové, což bylo nepozitivně namířeno na tu matku. Vždycky jsem jim říkala, že ta matka se ale nenarodila speciálním pedagogem a snaží se podle svého nejlepšího svědomí. A prosila jsem o schovívavost. Prostě je to někdy těžké. To jsem se nějak moc rozepsala...Hezký večer.

20.02.2015 20:41:16 | srozumeni

před Tvým světem života, který buduješ se skláním..:-D

20.02.2015 17:09:40 | Frr

Od Tebe mě chvála obzvlášť těší, děkuji. Vše napsáno v předešlých reakcích, hlavně ta pro Jitousch je důležitá a platí všem. Nevím, jestli to tady jde nějak nastavit, abych mohla hromadně odepsat všem najednou, co mi napsali k dílu komentář. Asi ne. Tak ještě jednou děkuji a mějte hezký večer.

20.02.2015 17:33:36 | srozumeni

.....jsem ráda,že píšeš o svých peripetiích života,jelikož je to
skutečné,autentické a vlastně to nám,kteří se nepotýkají s tímto světem,
otevírá pohled na jiné lidi.....Píšeš skvěle,určitě to vše není jednoduché,
smekám...ale vnímám z Tvých textů velkou životní sílu...A Mel má pravdu,
opravdu by to byl zajímavý text na pokračování.Děkuji za Tvoji otevřenost,
navíc tak dobře zprostředkovanou...Ji.

20.02.2015 16:40:19 | jitoush

Jitousch, i Tobě moc děkuji za pěknou kritiku. Asi jsem všechno už napsala v předešlých reakcích, jen bych se opakovala. Ale moc si všech vašich názorů vážím. Myslím tím ,,lid z Literu". Jste milí a hezky píšete i vy. Myslím, že i když a jestli se někdy rozjede můj ,,rodný" písmák, stejně budu chodit i sem ráda.

20.02.2015 17:30:33 | srozumeni

Přidávám se k pochvalám.
Opravdu dobře napsané. Zajímalo by mně, jak to funguje s okolím. Byla bych ráda, kdybys mohla ještě něco napsat. Tvá otevřenost je naprosto skvělá.

20.02.2015 13:12:50 | MARKO

Marko, moc děkuji. Určitě ještě něco napíšu. Jen mi to občas moc nejde. A taky se bojím, že je to moc fádní, stejné, takže bych to raději měla sem dávat po kouskách, aby to nenudilo. Ještě jednou děkuji.

20.02.2015 17:26:44 | srozumeni

Nudnosti se neboj. Je to nelehký osud.
Dost těžko ostatním pochopit, co všechno prožíváš. Je dobře, že o tom píšeš.

20.02.2015 17:48:04 | MARKO

Přijde mi, že je v tobě zasunutá velmi naléhavá otázka: kde se stala chyba? Jako bys potřebovala ukázat prstem a říct PROTO a být si tím naprosto jistá. Zamýšlela ses někdy nad velmi širokým kontextem? Nad tím jací jsou příbuzní, ty sama, manžel, zda se někdo z rodiny nepokusil o sebepoškození a tak?

20.02.2015 08:16:42 | Luky-33

Myslím, že tohle už mám srovnané. Já jsem načerpala informace o tom, že příčina autismu zatím není v podstatě známá a tím pádem jedna z fází smiřování se rodičů s postižením dítěte, respektivě s hledáním viníka, nám vypadla. Teď už spíš hledím ,,vstříc zítřkům" a vidím, jak kolegyně v práci už řeší ta vnoučata a tak mě občas napadá, že tyto radosti mi holt zůstanou odepřeny. Ale každý nemůže mít všechno. To by byl ten život pěkně nudný. Děkuji za návštěvu a koment.

20.02.2015 17:24:32 | srozumeni

tohle je dokonalé.. právě tou naprostou otevřeností, bez snahy cokoli zveličovat či přikrášlovat.. asi budu z těch, které mají v takových situacích podobný postoj, jako ty.. ta pasáž o "nejúžasnějším" daru, je popsána velmi dobře..

smekám.. chtěla jsem napsat krásné, ale to se asi nehodí, tak spíš jen.. skvělé!

viděla bych to klidně na pokračování.. na jakýsi "neuhlazený deník".. takové střípky myšlenek, opravdového života s autistou..

20.02.2015 07:40:24 | Amelie M.

Moc děkuji. Mám to v plánu, zatím jen velmi hypoteticky a v nedohlednu, jelikož jsem už za asi tři roky psaní na písmáku a teď tady pochopila, že ,,něco napsat" není ani zdaleka jednoduché a musela bych asi ještě hodně zapracovat na tom, jak opravdu psát...Ale fakt moc děkuji.

20.02.2015 17:18:25 | srozumeni

Nějaké "jak psát" bych vůbec neřešila. Tvé sdělení je to nejpodstatnější. Prosím, piš, jak to sama cítíš.

20.02.2015 20:49:40 | A42

na písmáku to někdy přehánějí.. ;) píšeš dobře, tak se nenech odradit..

20.02.2015 17:20:56 | Amelie M.

Tohle jsem si založila do oblíbených, protože z toho mluvíš prostě TY. Bez příkras a pozlátek, přímý rozum a pocity. Klidně by to mohl být základ pro knihu. Moc se mi to líbí, protože je to tak autentické.

20.02.2015 07:00:37 | Tichá meluzína

Úplně se rdím. Děkuji. Jsem ráda,že Tě to tak oslovilo. Hezký den. J

20.02.2015 07:05:20 | srozumeni

rozumím ti

20.02.2015 05:23:17 | jitka.svobodova

Děkuji. Hezký den. J

20.02.2015 05:25:52 | srozumeni

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí