Zrezavějel šuplík č. 2

Anotace: .

Vyzutá tiše proklouznu kolem potrhaného závěsu a po špičkách se plížím schodištěm, vedoucím k pokoji s panenkami.
Tajnou výpravu mi znenadání překazil naježený ocas a hluboký hlas obávaného pana B.

„Jen pojď dál a nezapomeň slušně pozdravit.“
„Uctivá poklona pane Pardál.“ pronesu směrem ke starému kocourovi, který své vykrmené tělo ledabyle odkolébal pod hladící ruku pana B.
Paní F mě od trouby, plné sladké vůně právě dopečeného koláče, mateřským úsměvem pozvala ke stolu. Nemohu odmítnout, i když do mě sotva před půl hodinou doma nasoukali tři rohlíky se salámem.
Prkenně se usadím a snažím se zamaskovat svůj najedený výraz v očích, zatáhnutím nacpaného břicha pod žebra.
Bystré oči pana B ale neoblafnu. Zamračí se a praví „Běž se kouknout do zrcadla, seš tak hubená, že budeš brzo studená.“

„Judinka ještě píše úkoly“, prohodí paní F cestou ke stolu a hbitě vybírá z naservírovaného koláče kočičí chloupky. Stejně tam nějaké vždycky zůstanou a já je tajně nalepuji na své upocené prsty a otírám pod stolem o sukni. Ještě teplý koláč hojně zapíjím mlékem a po očku sleduji vyhrnující se rukáv pana B, vím že tam něco má, pořád to schovává a když mě přistihne jak ho tajně pozoruji, stáhne nažehlenou látku košile zpátky k zápěstí.
Nenosí nic jiného, jenom košile a je celý takový zvláštní a moc starý, snad ještě starší než můj děda. Nechtěla bych mít za tátu dědu.

„Koukám, že se už budeš brzo vdávat“, vyruší mě z myšlenek pan B a já v mžiku přestanu protáčet maminčin prstýnek okolo palce.
„To teda nebudu, vždyť je mi teprve osm!“ ohradím se nebojácně.
„Měla bys ten prstýnek vyčistit, už se ti ta černota zadírá do kůže a pak tě sežere zevnitř.“
Opravdu, na kůži spatřím černé šmouhy a začínám se bát.
Poťouchle se usmívá a další „strašení“ naštěstí utne Júda, která vesele doskáče do kuchyně po jedné noze.
„No jen tady pověz naší stálé návštěvnici, který kov černá.“
Júda se na mě škodolibě zakření a způsobně odpoví „přeci stříbro tatínku“.
Pan B ji hrdě poplácá po zádech, má nejlepší kamarádka se dme pýchou a zkoušení pokračuje dál.

„A Víš co to znamená být Žid?“
„To znamená, že v pátek k vám nesmím přijít na návštěvu.“
Hurónský smích pana B rozřízne napjatou atmosféru, osmělím se a pokračuji dál ve výkladu.
„Taky kdyby paní F nepojmenovali křestním jménem Eva, měla by teď stejné příjmení jako vy a od Júdy nikdy nedostanu na Vánoce dárek ve vánočním papíru.“
Stále se usmívá a škrábe na předloktí, kde se setkávají naše pohledy a oči pana B najednou potemní stejnými šmouhami jako můj palec.

Skutečnost, že pan B přežil pochod smrti, se dozvím až o několik let později a nikdy se ho na to nezeptám.