Děda a babka

Já za to nemůžu, prostě jsem očumoval u stejných regálů, jako ta dvojice. Takže jsem slyšel, co si povídají. Bylo jim určitě přes osmdesát, pán a paní.

 

"Já tady s tebou chodit nebudu...", tipněte si, kdo z nich takhle nadává. (správně - pán)

 

Paní ignoruje.

 

"Já jdu domů..."

 

Ignorace

 

"Furt nedáš pokoj. Lipánky, lipánky, ani kočka to nebude žrát, hlavně že mají slevu."

 

"Ale nech už toho!" (paní)

 

"Já se z tebe zblázním..."

 

"Ještě kuřata..."

 

"Já jdu!"

 

"Kam jdeš, sem pojď!"

 

"Furt otravuješ..."

 

"A špenát..."

 

Tak jsem si pomyslel: Stačí mizerných šedesát let spolu a takhle to dopadá. Což by děda v roce 1956, když si namlouval babku, takhle v Albertu vyváděl? Vyloučeno! Tak za prvé, tenkrát žádné Alberty nebyly, a hlavně, tutově by jí splnil každé přání, které by se jí na očích zalesklo! A teď? Babo sem, babo tam... Stačilo šedesát let. Je mi ouvej.

 

Tak si vystojím frontu a venku vidím ty dva. Děda zrovna povídá babce: "Počkej, dej sem tu tašku, ať se s tím netaháš."

 

A já jsem se znovu zamyslel (ten den už podruhé): Jak je možné, že ani po šedesáti letech spolu děda nezapomněl, co se vůči babce sluší? A nedošlo mi, že si hrozně protiřečím...