každý den...

každý den... ono to tak jednoduše zní a přitom to obsáhne tak moc
už jen den natož každý...
poslední dny snad týdny zjišťuji, že jsem důvěřovala či věřila někomu a když pak bylo třeba, tak ten člověk řekl ne... nebylo to u věcí týkajících se mé bytosti, ale u akcí pro lidi, děti a ti, kdo nejvíc říkali, že pomůžou a to jen tím, že přijdou se vytratili... a já s tímhle neumím dost dobře zacházet, já už nemám to, co jsem měla, snad důvěru...
mé chování se mění...
člověk, kamarád, dnes měl pomoci s něčím a seknul s tím, nečekala jsem to...a já pak v afektu bývám nekompromisní...
vím proč, očekávání bylo jiné a já očekávání která necítím neumím naplnit, ale věřila jsem, že to proč, je silnější než to,co nenaplňuji v jiné sféře...
tahle zjištění bolí...
někdy bolí srdce... ale ti, kdo od světa nic neočekávají jsou nejšťastnějšími lidmi na zemi - a je to tak...
nikdy jsem nebyla týmovej hráč a vím proč, protože moje naivita a důvěra později bolela mě... a ty věci a situace a chvíle neměli být pro mě... ale já věřila... před nedávnem mi jedna ředitelka jedné organizace skoro vyčetla, že netýmuju a jak ten tým a ta dynamika týmu jak je podstatná a já v ní nejsem.. ne nejsem... píšeš o tom, o pohnutkách, myšlenkách vlastních... těch druhých a když tohle je vazba na něco či někoho, tak první je to, že zdrhnou a na to já se spoléhat nechci... :-)
nebo vlastně ani nemůžu...

ufufufuf... díky za uvědomění tím, co jsi napsal, je to geniální... a já tu lamentuju, co.. :-)

15.10.2016 01:54:44 | zelená víla

Víš enigmene tebe číst je radost ;)

02.10.2016 00:26:47 | xoxoxo