Jak jsem vychovával

Jak jsem vychovával

Anotace: Děti někdy až příliš přemýšlí.

                                                „VÝLET“

 

     Mezi nohama se mi v kuchyni proplétal nově koupený autobus ve žlutočerveném laku, postrkovaný drobnou pravačkou. Ústní motor dělal brm brm a ééén ééén.

     Úplně mě to vytrhlo od utírání nádobí, kterým jsem se uklidňoval po hádce se svým svědomím, když mi neúprosně spílalo za to, že jsem lenoch línej.  No tak jsem vstal a šel to udělat. Moudřejší ustoupí, ne? Ještě, že to dítě je tak hodný a dokáže si hrát bez zbytečných karambolů a otravných otázek.

     Když autobus projel kolem lednice už asi po osmé, řidič zřejmě bloudil, překvapil mě dosti rázný hlas.

     „No tak, děcka, nedělejte hovadiny!“

     Na dětský hlásek mi přišlo té zloby v hlase až moc. Normálně nechávám podobné situace prostě vyšumět, ale teď zrovna jsem měl nějakou citlivou náladu. Zřejmě ve mně ještě doznívala výtka mého lepšího já, že bych se furt jen válel a nic nedělal.

     „Prosím tě, co děláš?“ zeptal jsem se v očekávání nějaké duchaplné odpovědi.

     „Jedeme se školkou na výlet.“ následovalo ujištění, že se nic nepřístojného neděje a hned na to několik brmbrmů.

     „Ale hovadiny se neříká.“ Snažil jsem se udržovat dialog a zároveň vychovávat.

     „A co se říká?“ ozval se překvapený hlásek z rozčepýřené hlavinky.

     „No třeba ... já nevím ... blbosti.“

     Autobus se zase rozjel hnán malou ručkou. Vybral si směr dveře do chodby a práh ladně přeskočil, jako Sandra Bullocková v „Nebezpečné rychlosti“.

     „Hele, děcka, nedělejte blbosti!“ ozvalo se s mírnou ozvěnou v zatáčce na chodbičce.

     Koukněme, jak to zabírá, říkám si. Inu, táta. Přirozená autorita.

     „No jo, tati“ vykoukla však náhle z veřejí zachmuřená hlavinka. „když von ten kluk vzadu dělá pořád hovadiny!“ 

 

* * * *

                                                   A DĚDO ...

 

     „A dědo?“

     Modrý mrkavý pohled plný očekávání.

     „Ano?“

     „Kde se berou na světě lidi?“

     No těpic. Tak já nakonec budu mrněti vysvětlovat, jak se dělaj děti. Já, kterej si to už pořádně ani nevybavuje.

     „Nosí je čáp, když jsou ještě malí.“ Použil jsem známou frázi a považoval situaci za mistrovsky zvládnutou a vyřízenou.

     „A dědo?

     „Ano?“

     „To jako všechny?“

     „Jenom kluky. Holčičky, jako jsi ty, nosí vrána.“

     Tak, to by snad mohlo zvědavou hlavu uspokojit aspoň na deset minut a uvést ji do klidu. Pro jistotu jsem raději vše ještě podpořil cucavým bonbónem. Zadumané napětí, které bylo čas od času narušeno srknutím a polknutím, by se dalo krájet. To nebylo dobré. Něco se zase zvrtne.

     „A dědo?“

     A je to tady a netrvalo to ani dlouho.

     „Ano?“ Rezignované ANO.

     „A kterej pták nosí dědečky?“

     A jsem v pytli! No, kterej? 

Autor Koblížek, 24.05.2017
Přečteno 419x
Tipy 19
Poslední tipující: Marten, jvacl, Básník Karel, Jenda P., hanele m., Avola, Akyš, Fany, Philogyny1
ikonkaKomentáře (9)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc se mi to líbílo :-)! ST

25.05.2017 09:53:06 | Fany

Jojo. Dítka, tihle malí rozumbradové, nás dokážou někdy pěkně dostat. V každém věku.

25.05.2017 10:03:18 | Koblížek

:-)

25.05.2017 16:12:55 | Fany

ten konec nemá chybu, ale koblížek na másle smažený, cukrem sypaný bývá výtvorem šikovných rukou babičky... :)

25.05.2017 08:07:55 | Philogyny1

:o)) I tak se to dá podat. Ovšem s tím bych asi neuspěl.:-))

25.05.2017 08:09:42 | Koblížek

Velice upřímný úsměv mi naskočil hnedle na začátku u ústního motoru a po několika střídáních s hlasitým smíchem dospěl až k A jsem v pytli !
Výborná práce

25.05.2017 01:55:03 | Dědek mrak

Děkuji za uznání. No ten ústní motor toho měl v těch předškolních letech najeto fest. Až se člověk divil, že ho ta pusa nebrní. :o)

25.05.2017 07:19:46 | Koblížek

:-) Tak tohle si s dovolením uložím k oblíbeným:-)

25.05.2017 00:40:16 | SVĚTLO INSPIRACE

:-) Světýlko, já ti rozhodně bránit nebudu. Děkuju.

25.05.2017 07:16:13 | Koblížek

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter