Izolovaní

A tak, jak ve mně roste nový život, zvyšuje se i touha po tom více ho žít a ne jen přežívat.
Jako by něco ve mně chtělo dýchat vzduch navíc i pro toho malého tvorečka, dodávat mu dostatek energie a radosti ze všedních i nevšedních zážitků.
Ale je tu to ALE. Říkejme mu česky: IZOLACE.
Sedím doma, piji čaj a koukám z okna na tu podzimní hříčku počasí. Slunce za težkými tmavými mraky se horko težko snaží prosadit, žlutočervené listí v tanci s větrem občas dopadne na deštěm zmoklé okenní sklo. A já za ním, stejně jako to počasí, cítím se uvnitř. Chvíli mnou prochází radost, kterou následně zakryje stín a přijde smutek z nenaplnění. Povzdechnutí, pokrčení ramen a usnutí v polštářích na rozváleném gauči.
Jsi stále se mnou i když jsem izolovaná...tedy my jsme, teď od sebe, sami se sebou.

Ale dané je jedno...že jen na dobu určitou.