Třpytivá chvilka

Osobák se dokodrcal do zastávky. Slunce po nočních bouřkách zase pálilo. 

Před nádražní budovou poskakoval asi šestiletý romský chlapeček a cachtal se ve vodě padající na něj ze střechy z prasklého plechového okapu. Kapky vody letící vzduchem se ve slunci nádherně třpytily a na dlažbě tvořily stále větší louži. 

Na lavičče před budovou seděl zřejmě otec chlapce, sledoval ho a smál se.

Po zábradlí u kolejí lezla nejspíše chlapcova starší sestra.

Další bratr zrovna nastupoval do osobáku a křičel: "Mami! Mávej mi! Mami!" a maminka v pruhovaných šatech mávala z okna v prvním patře nádražní budovy, kde byl očividně zřízen byt a culila se na synka.

Bylo to jak scéna z filmu.

Taková třpytivá bezstarostná poetická chvilka, které jsem se stala nepozorovaným svědkem.